Na konec

Luben divoce tančil uprostřed pokoje svého bytu a k tomu zpíval: "Šínk it bek, brínk it bek." Drobné děvče s melírovanými vlasy krátkého střihu sčesanými do čela ho pozorovalo, stydlivě klopíc zrak. Luben střídal nejroztodivnější pohyby, zcela nahý se točil v kruzích, pot mu stékal v mohutných čůrcích po těle a odstřikoval kolem. Děvčátko zasaženo sprškou v obličej jen pokrčilo malinké rty a nesměle se uchichtlo, jakoby na omluvu svou i Lubena.

Jak nezkrotný tanečník pomalu ztrácel síly, byly piruety jimiž opisoval kruhy stále menší, výskoky nižší a zpěv slábnul v zastřené sténání. Nakonec se zhroutil do náručí malého děvčátka, co už bylo dávno dospělou ženou, a ta ho pohladila po mazlavým potem pokryté kůži a zašeptala: "Šínk it bek..."