Písek v hodinách přátelství

Přátelství, kdy víš beze slov, tak to všechno začalo,

chtěla věřit, že ji nezklame, ale písek v hodinách

začal rychleji ukrajovat

Přišlo první zklamání;

Naděje

Držím smutek bez černého závoje

a hukot slov nevyřčených

přehlušuji křikem černých vran

černým suknem zaléváš naději

vůbec s tebou nepřišla

byla slabá a cestou umřela

tak jsem ji pohřbila

na dno svého vědomí

víko od rakve sama hřebík

po hřebíku zatloukla

jámu Ty jsi vykopala hlubokou

já ji uložila

Ty kamením zatížila

ješte poslední hrst hlíny s modlitbou

já zašeptala

Nevěděla, kdo tóny poslal a napovědel

netušila, že osud své kroky

posouvá blíž,

hodiny naposled otočil

Je sobota a píše ;

Tóny

Prám jistoty ubodán

z polibků duhy stvoření

mokře nehřejí

z duší do běla hraješ tóny

krvevstalých

V přesýpacích hodinách zbývá

už jen několik posledních zrnek.

Je neděle a píše;

Věnec

Ještě spala když začal plést

pleten krví černé moci

a ďábel vplétá červu zášt

ostnatý drát jsou trny růží

a pálí cejch teď její duši

s probuzením klove v očích

a nádech ze rtů jenom cár

na márách

Poslední zrnko vedlo kroky kam nechtěly, rozuzlení

seběhlo se to tak rychle a nemoc skleněná tomu chtěla,

aby se předčasně vrátila do pokoje.

Pondělí už píše samo;

Sázka

Chtěla jsem změnit svou sázku na

 přátelství a lásku,

však stačilo by mi ji vyhrát.

Tenhle rok mi přinesl jen ruku kamarádky do kabelky i peněženky.

Prý jen chtěla vrátit, co si kdysi půjčila.

V záblesku pochyb se leskla čepel nedůvěry

teď ji ponořila

kam

duší do srdce

jak jen mohla

sotva zrozené

zabít

kapka krve

se slzou

se neprolnou.

Zklamání je řeka bolesti, co mé tělo neopouští, proudí sem a zpátky.

Marnost je sestra, zhmotněná.

Odpustit 

Zklamala jsi dospělou ženu, ale oči dítete teď nemohou spát.

Ani z šálku ovocného čaje nepřichází zvaný host mi na pomoc.

Chtěla bych popsanou stránku vymazat a nevědět 

Vrátit čas, být batoletem, těšit se na teplou náruč maminčinu

a talíř krupicové kaše, stačilo by.

Nemůžu,

nemůžu naplnit, ted studnu prázdnoty zrakem svým skleněným,

ješte chvilku bude prázdná

než srdce vlci sežerou

navždy odejdou

Znovu naději v tobe pohřbívám, modlitba byla zbytečná,

naději už na kříž přibíjí, když prosí

odpust mi

Odpustit bych chtěla a bůh je toho svědkem

Konec