Do bezvědomí Josefa Nesvadby

Peklo Beneš je stárnutí muže, a posunuje se po třech stech stranách zprávy z něj, čtyřmi částmi knihy v cestě do bezvědomí. Peklo Beneš je bezvědomí; bezvědomí a prosakuje slovy poslední kontroly člověka nad sebou samým, vpíjí se, promokvává do textu život psychiatra Peklo Beneš skvrnami dezorganizace a kříží slova nesmyslem, než se místa pomočení spojí v pohlcení stran vědomí. Peklo Beneš je kniha nad soudem biologie a jde-li ji sobě rozzamotat pak pro několikeré sezení.

Jeho nemoc, totiž psychiatra Josefa, začala smrtí jeho matky (str. 9) a rozpadl se jeho stát (str. 251), Československo, a on, za historií erotomana, nad a za rakvemi, jedinou, s poprvé a navždy ochablým penisem, s rozplizlou erekcí (str. 235), pod poprvé a navždy nedokončeným milováním ženy, zde své, manželky, očekává, až proces stárnutí zachvátí i druhý orgán jeho definice (str. 235), mozek. “No ne, tohle se opravdu děje mně? Mně, který jsem byl na svou mozkovnu tak pyšný? Vedle sexu bylo pro mě poznání nejdůležitější činností v životě. A teď paběrkuju v obojím. Dokud se ale pozoruji, je to snad dobré, utěšoval jsem se, dokud mě baví, jak upadám. Ale co až upadnu tak, že to už nebudu pozorovat (…)” (str. 39) Pozorovat ... vědomí ... kovový hrot injekční jehly rozpadání, chirurga amputace míst pro myslet, jedno po druhém odděluje vlákna synapsí ... jedno po druhém, rozložena hodina smrt v bezvědomí do hodiny, která se natahuje (Harlan Ellison: Bestie, která křičela lásku v srdci světa) a prosakuje křivce paraboly úseky nevědomých ztrát ( “(…) dráhy přestávají vodit a všechna centra fungují nepravidelně.”; str. 38), ztrát, kdy/kde je hegemonem těla nevědomí. “Spletl jsem si datum jejího (matčina) pohřbu o den.” (str. 9) ... zapomínání ... “Nepamatuji si, jestli jsem si vzal před chvílí prášky! Onehdy jsem sotva došel domů, jak jsem se utlumil, protože jsem si je vzal dvakrát za sebou.” (str. 38) ... zapomínání hodinou, která se natahuje ... “Ale pan doktor přece právě odešel (…)” “Já?” “Děláte si legraci? Přišel jste před hodinou (…)” “Máte na to svědky?” (str. 14) Zapomínání, a nebo nevěřit na výpadky, věřit, a vírou jít za hranice, že celek vědomí nerámuje ztráty; zapomínání, a nebo dvojník a jiná realita. “V tomhle věku (…) moc dobře vím o každé souloži, protože to je událost. To jsem přece nemohl zapomenout! (zapomenout poslední milování, poslední protože další již nebude moci dokončit) (…) Že bych doopravdy zapomněl na odpolední soulož s ní? (...) To je vyloučené. To se mi dosud nestalo. Ale pak tady opravdu musí kolem někde běhat můj dvojník. Tak dokonalý, že ho nerozezná ani moje vlastní žena. V posteli!” (str. 39-40)

Jestliže je celek já tam, kde se vědomě účastní svých vnějších a vnitřních akcí, pak místa zapomnění, tedy i na sebe sama v tu chvíli/tomu místu, jsou místem já jiného, druhého. Jestliže je vědomí celkem, tedy bez ohledu na místa přerušení, která jsou překlenuta nečasem spoje, protože ta jsou za jeho hranicí, je, může být, to za hranicí dvojníkem. Jestliže je vědomí celkem a hranice ztrát jej zvrásní nepřerušením, pak cokoliv jinde, třebas fyziologicky soulehlé, je jiným celkem. Rozštěpení psychiatra mezi následnými projevy jeho akcí, jeho tedy těch, jež jsou obou jeho já, znamená nutnost prvního knize přítomného já zaplňovat místa zapomnění/ztrát, tedy místa prostoru já druhého, dovozovat, dotvářet sobě realitu, vkládat jí v historii dílce, jež v místech střetu s vědomím potvrzují sama sebe. A takový prostor interpretace je nekonečný. “Co my se za mlada vydováděli s diagnostikou.” (str. 15) “Ale já přece byl vždycky pyšný, že jsem si ze skupinových sezení pamatoval každý detail, všiml jsem si každého pohybu pacientů!” (str. 38) A takovému mozku dochází k výpadkům, ve stále rozsáhlejších pásech, a on zaplňuje volná místa interpretováním napříč možnostmi, diagnózou do možnosti vrstvitelnosti interpretací. A onomu já, uvyklému vykládat sebe a svět bez odpočinku, důsledně, já oslabenému amputací částí, jež měly být jeho růstem, přeroste právě počet informací k zhodnocení. Nadto zde ale vede jedna z cest příměji, jedno pásmo výkladu láká silně a i chtíčem/perverzí relaxace, relaxace představou. “Bláznivá představa. Opravdu, klinicky bláznivá, ale tak naléhavá! Zdálo se mi, že má hlava praskne (…)” (str. 27)

Představa šťastného Československa, i pro štěstí čtenáře, vystoupí z přesinterpretace paměti, z míst ztrát vědomí, a plyne příběhem republiky, vyplývá ze syna dvou/jedné matky, z míst její smrti, jí za hranicí, psychologií Oidipa, nevědomím erotomana. A je-li Peklo Beneš stárnutí a přesinterpretace a … pak pojivem je sex. V erotice je nejdříve matka, a pak pravzorec žena, vylupovaný z pánví milenek, a jakéhokoliv ženského klína, a žena manželka; v erotice nejpřirozeněji, a proto nejskrytěji za vědomím, před biologií. Republika je napříč knihou prorostlá erotickými představami a erotickými představami, za vědomím, textem, syna k matce, matce, která zemřela; a hrdinovi nadto jeho prvním nedokončeným milováním ženy prostor erotiky odumře do plna, prostor odpočinku v erotice jakkoliv vedoucí kamkoliv. Republika je sama děckem generace matky psychiatra, děckem z přetížení erotiky; erotika a stát jsou neoddělitelné, ostatně v posledku zde, pro pravidla pohledu, erotika a cokoliv, alespoň vyprávěním Nesvadby. “A tak se nedivte, že nás ten nový stát nadchl. Zachráníme bratry Slováky a sami si polepšíme! Na přední místa přišli lidé, kteří by v Čechách dělali adjutanty. Byla z toho pak zlá krev, ale oni svou práci odvedli často líp než Maďaři. Protože byli především nadšení. Liduška mi vyprávěla, jak poznala vašeho otce (kterého syn určuje jako dalšího samce v rodině, který svou brzkou smrtí ulehčí synovi pubertu; str. 29) jednou na schůzi, mluvili spolu nejdřív slovensky, tehdy se to tak nebralo. Při prvním polibku to vzal tak vášnivě, že jí srazil klobouk do potoka. (…) líbala jsem tehdá taky, abyste věděl. Fandily jsme té nové republice. (str. 28) Syntax erotiky a vlastenectví/nacionalismu, erotický nádech národních barev.

Penis psychiatra pozoruje textem svět, a text je k diagnóze, a pro záznam vyhledávaných naplnění potřeb/radostí sexu, sexuálních výchylek, přidružeností k stání do počtu v řadě možných vzrušení, vybraných perverzí. Sloužili jsme často spolu a já jí vykládal o svých milenkách. Až po dvou letech jsem poznal, že ji to vzrušuje (…) Toužila být při tom. Jako sexuální sekretářka, pomáhat, evidovat a pamatovat na všechno, co je třeba udělat. Tím se postupně stala nepostradatelnou. (str. 18) (…) při mém odchodu do penze (…) vyspali jsme se tehdy společně s její staniční sestrou, takovou okatou brunetou (…) Měly se moc rády (str. 41) (…) někdy i třikrát denně užíval Aleniných rozkoší, ona vždy trvala na tom, že se účastní Helenka. (str. 142) (…) říkala svému embryu Helenka, už když jí vynechala menstruace. (str. 171) Viděl jsem na dětském tříletého chlapečka, který měl ze stejného důvodu penis až ke kolenům, teda kolínkům. (str. 241) Nasycenost textu objekty sexu, rozlišování sexem v, od normálu, rozšířeném úhrnu, je výstupem přirození psychiatra, ve zření světa plně funkčního. Sex je motivací a způsobem v kráčení tělu po hranicích, v myšlení maximální možné množiny bodů světa.

A pak je zde mnohaplochost matka, která zakládá stát, která je založeným státem, která počne syna, i nás nad knihou, je v jeho přemýšlení/vědomí bodem střetu s nevědomím, s dosud zde slovem nenaplněným podvědomím; a pro já, i pro první já tohoto textu o textu, je nemožné bezvědomí, nevědomí, podvědomí a vědomí důsledně rozlišovat/oddělovat; bez ohledu na jiná. “(…) matka, klečící na židli s nahými zády (…) před ní on sám! Sám mladý doktor, se spuštěnými kalhotami a vzrušeným pohlavím (…)” (str. 79) Postup psychiatra, v hranicích možností nad kolegy schopného, v pozorování sama sebe, v průniku vědomí sobě za hranici prochází územ erotomana, který v příkladu chápe otcovy, pro něj v dětství nevysvětlené, cesty z domova jako erotická dobrodružství mimo matku (str. 29), až k vidění nad řádem společnosti, v němž případného matčina sexuálního partnera vnímá jako soka, sexuálního (str. 181). Vědomí existence pohnutek v každodennosti života, historie, budoucnosti, je-li jaká po ztrátě fyzické či podvědomě fantasijní sexuální potence, psychiatrovi dojít lze, v hranicích možností; ztráta možnosti relaxace sexem je ale pro takto uzpůsobenou psychiku počátkem neschopnosti uvolnění napětí civilizací, nad řádem, ujařmené mysli; tehdy chceme-li se nechat vést smysly knihy; a nebude-li pak z poznaného, nebude-li za hranicí, jen bezvědomí v přesycení. Uvědomění si, psychiatra Josefa, své fixace na matku, nadto spíše promítané mysli do vidění Představou, se děje její ztrátou, která pro další vědomění znamená limitu procesem sebepozření; Peklo Beneš je o degradaci mysli, degradaci s estetickým půvabem.

Zdůraznění sexuálních motivací v psychikách Pekla Beneš, odhalovaných psychiatrem, knihou, však neznamená opomíjení jiných. Psychiatr Josef diagnostikuje v mnoha jiných rozlišovacích plochách, a se stejnou pečlivostí, či snad se stejným potěšením/nutností/potřebou v naučení. Je však v posledku nejdůslednější sledování sexuálních prvků psychiky; popsaný papír knihy podkládá, potvrzuje, primární polohu těchto označení mezi jinými, a jsou jistě vynucena logikou textu.

Peklo Beneš chápe člověka jako podlehlého civilizaci, nachází jeho zvířeckost a společenskou nadstavbu nad ní, která však šíří ukotvení jednotlivce společnosti v paradigmatech překryla přirození, biologii, u níž postup změn neprobíhá se stejnou rychlostí; dvojníci (obsahoforma psychosomatiky; motivace napříč sebou, nejen Peklu Beneš) fyziologické a psychologické v evoluci nesdílejí jeden druhému svou vývojovou dynamiku. A představy psychiatra Josefa míří k jejich sblížení, když ve svém erotickém fantasii/vidění/čtení protrhává penisu pro potěšení přehrady pudů, vyhledává nitky sexu světa, nachází odkudsi přirozené věstonické (str. 42) ženství, ženství zvířecí, ženství člověka ze savany (str. 113). Psychiatr Josef má způsob, jak relaxovat, nacházet se zvířetem.

Peklo Beneš je hrůza, která je v člověku, je vagína očí samce, penis polštářků prstů samice, vražda z nekontrolovaného afektu, pohlavní styk s matkou, a vedle množiny, a napříč ní, všech žen. Peklo Beneš je hrůza, je slovo hrůza z řádu jazyka u řádu společnosti; Peklo Beneš je zvíře člověk a překročení řádu, Peklo Beneš je řádu za hranice, snad před ně, tam tehdy když nebyl. Peklo Beneš je v nastřádané mohutnosti přehrad mysli hlasitá úleva ohňostrojem exkrementů, katabolitů ze všech směrů. Peklo Beneš je i léčba psychiky zmučené nemožností konání hrůzy Pekla Beneš. Peklo Beneš je způsob, jak vidět hrůzu, jak odžít pud, jak mít v sobě naplněný chtíč, jak jej cítit, vnímat, vědomět ním. Peklo Beneš je vyléčit civilizaci sebou/ze sebe nemocnou, vyléčit odžíváním toho, co je za hranicí řádu.

Představa šťastnějšího Československa není pro kritiku z důvodů přetížení historickými fakty (přetížení komu za hranice, komu za hranice nadto možností, komu za hranice sebe Peklu Beneš?), pro množství bodů, které tvoří paralelní historie; je ke kritice čtením možností konverze mezi světem nás, kdo jsme republiky Československo, světem textu psychiatra Pekla Beneš, světem jeho Představy a světem jeho představ. A je zde množství prvků a ty cestují/přeskupují se, a ty světy jsou soulehlé. Klíčem je konverze. Klíčem je konverze (paměti silné tváře psychiatra Josefa, tváře jeho rodiny a role těchto rodinných příslušníků v republice nových dějin Představy; společní jmenovatelé mysli jednoho mozku), ne říci, v příkladu, náš svět je Peklo Beneš, to horší, co se republice mohlo přihodit; lze se brát touto interpretací a lze také navrstvit všechna možná Pekla Beneš na sebe, odpovědět “které Peklo Beneš?”. Lze vědomět vrstvením na otázce. A vůle textu popírá i připouští i vede. A tak jsou možné dva světy z mozku i mimo něj psychiatra Josefa možné, jen a pouze.

Psychika každého jednotlivce je tedy, od textu a věci, více či méně mučena napětím z nedovolení přirozených potřeb. Společnost jako nástroj sebe sama přijímá podlehnutí každého ze svých, nabízí však saturaci v jiné rovině, nenáležité. Člověk pro nutnost společnosti obětuje sebe překrytím se biologii přidanou nadstavbou. Nadto je však společnost, řád a nástroj z něj, sebou jako nástrojem schopna vystoupit nad sebe a coby kladivo sama do sebe udeřit. Je toho schopna i Peklem Beneš, které je předpisem přetížené psychice, návodem nárokům národa, receptem republice.

V Představě šťastnějšího Československa je osud národa československého šťastnější, ale. Josef Nesvadba vychází ze stalo se do může být jinak, nachází rezervoár paměti psychiatra, jehož čas je pojen s časem republiky souběhem, a zakládá z něj čtenáři místo výstupu do Představy, a představ, která sdílí body s historií nás. Psychiatr Josef je ze svých pozic pozorovatelem nové historie Československa, pozorovatelem v blízkosti presidenta Beneše, jenž je nejen zřídlem tvorby novohistorie ale také jejím reaktantem; stejně tak a proto je i objektem psychiatrovy léčby. Léčen je president republiky, pro republiku, ale muž jen s přespříliš balancováním diplomacií zatíženou myslí, balancováním tvorbou řádu, dokonalého, viděno z hranic Československa, evropského míru, který je uvnitř jeho mysli vyvážen i třetí světovou válkou. Beneš vede Československo k lepší budoucnosti, a snad právě proto, že snovat řád může až tak, tak vyváženě a za léčbou, která mu dává všechny představy z toho odžít, vidět fotografií, filmem, projekcí reality. Beneš se provede hrůzami sebe v představě, dokonale barevné, věrné, a pak je v klidu za relaxací skálopevně řádotvorný; a národ má dějiny mocnosti. Psychiatr Josef provází presidenta jinou historií, a tu umožňuje léčbou. Beneš je slabý a může-li se podřídit terapii Peklo Beneš, sílí k chvílím před kolapsy bez drogy odpočinutí. To, čím je psychiatrovi Josefovi v životě sex, kterým chce ostatně presidenta léčit nejdříve (str. 88), nachází Beneš v zážitku likvidace všeho bolet z života, likvidací krvavou, bezuzdnou, zvířecí.

Jsou jedinci a celky vědomí a národy. Existuje terapie lidem společnosti, a vede Josef Nesvadba, zde a teď. Existuje terapie, daná textem Pekla Beneš, a jistě ne proti věci jdoucí, tedy možná. Masaryk odplouvá do Ameriky na lodi Herder. Národ je utvořen; nebyl, vymyšlen, a pro nepravost stanoven, přišel republice. Národ je organismus, humanita je maximální řád. Národ je celek z částí a jeho vědomí chtělo by terapii, chtělo by odžít. Peklo Beneš je psychiatr a sezení a léčba odžíváním. “Beneš odtáhl pravici, kterou mu Rus (sovětský emisar) chtěl na kolenou políbit.” (str. 203) “Ať žije Československo, skutečný vítěz druhé světové války! Ať žije jeho president Edvard Beneš!” (str. 166) “Konec Habsburků v Čechách?! Dnes dopoledne se prý převrátil jejich Rolls-Royce v zatáčce pod Bulovkou. Všichni jsou mrtví, Otto, Felix i Karl-Ludwig (…) když je vyřezávají po kouskách ze zmačkaných plechů toho Royce (…) Nějak se jí ty detaily moc líbí.” (str. 140)