Znuděná

Válení se v posteli a čučení na televizi už mě fakt nebaví. Je to nudný a blbý stejně jako všechno kolem. Jenomže co dělat? Sama o sobě sem nudná, netvůrčí bytost bez zájmu o sport, o kulturu, o lidi a o společnost vůbec. Lidi mě spíš znechucují než že by mě nadchýňali, o tom, že bych je měla mít ráda, nemůže být ani řeč. Nedávám vinu sobě, protože sem si jednou provždy zakázala se nesnášet, ale pravda je taková, že sem stejně nudná jako ty věci okolo, že sem stejně nudná jako věci, který mě znudily. Pravda taky je, že znuděný může být jenom člověk zhýčkaný a rozmazlený, bez opravdových problémů. A to sem já. Přiznávám. Sem nudná, rozmazlená životem, který byl ke mně bohudíky přívětivý. Je to moje vina, že si pořád mám na co stěžovat, ale přes to všechno nedávám vinu sobě. Tak teda – kdo za to všechno může? Moje vlastní duše je rozervaná. Je na cucky, na hadry. A proč – protože žiju normální život. Tak jako každej. Protože sem se stala průměrná!!! Protože mi otravuje život práce, protože povinnosti neumím hodit za hlavu. Protože tahám kabely s nákupem a protože mám furt hlavu plnou toho, jestli vyjdu tento měsíc s penězma. Protože se zase stresuju, že posílám pozdě složenku a protože su znechucená z toho, že přídu z práce a musím umýt nádobí. Protože su tak upjatá, že se v hospodě neumím už ani pořádně opít, abych náhodou neplácala blbosti. Protože všichni známí, se kterýma sem se dřív bavila, mi teď připadají dětinští a hloupí. Nemám chuť se s nikým bavit. Zbývá mi jenom pracovat, jít nakoupit, uklidit, nakrmit zvířata, pustit si televizi, čumět na blbý pořady a pak jít brzo spat, protože druhej den musím zase do práce a tak to de furt dokola a pak konečně příde víkend, kdy si můžu pořádně uklidit a vyprat. Mám co jíst, mám kde spát, sem v teple, jednou denně jím co chci, tak co je? Někdo mi řekl, že sem hrozně zestárla. Jenomže já už nedokážu utrácet peníze za chlast, pořádat divoký spářky a pak se měsíc živit vajíčkama. To už mám za sebou. Dřív sem se nebála pustit kazeťák na plný prdy, až se sypaly okenní tabulky. Teď na mě dolítne sousedka kvůli pračce a já su z toho v šoku ještě týden. No ... asi sem se zařadila. Do průměru. Radši bych měla jít něco napsat, nebo se zblázním.

Vyndala sem z lednice víno a sedla si k počítači. Napsala sem prvních pár vět, když se ozval Luboš.

“To bys neměla, u toho chlastat.”

“To není chlastání. To je... na chuť.” Nedám se odradit od sauvignonu.

“Sama říkáš, že dvojka vína tě sejme.”

“No a co, no tak mě sejme. A že to říkáš zrovna ty! Já aspoň piju doma. Ty chodíš ve čtyři ráno z hospody!”

“To bylo výjimečně.”

“Hm, výjimečně včera. Nebudu se o tom teď bavit, chtěla sem psat.”

“O čem?”

“Nevím. A asi se to ani nedovím, když do mě budeš furt kecat.”

“Jaktože to nevíš? To musíě vědět, když si k tomu sedneš, ne?”

“To nepochopíš. Mě by spíš zajímalo, proč zrovna ty mi kecáš do toho, jestli piju.”

“No... to je takový nefér. Psat bys měla s čistou hlavou a ne aby to šlo z chlastu. To je takový... to není z tebe.”

“Tak to není. Ty to jenom zveličuješ. Jasně že je to ze mě. Ty když se ožereš, tak nepíšeš. Každej ožralec přece není spisovatel. I když – většina spisovatelů sou ožralci.”

“To není pravda.”

“Jak to můžeš vědět? Ty vůbec nečteš.”

“Protože to sou všechno blbosti.”

“Samozřejmě. To už poznáš z obalu.”

“Já se po knížkách nedívám, protože sou blbý.”

“Prosimtě – nech toho! Chtěla sem psat. A klidně vypiju všechno víno, ať mě sejme. Ale něco napíšu. Něco vznikne. Přinejhorším to bude blbý, no a co?”

“No právě.”

“Co no právě?”

“No že to bude blbý. Jak k tomu přijdou ti, co to čtou? Seš strašně depresivní.”

“No... víš, ono nejde psat, když je člověk šťastný, to potom vznikají braky jako je červená knihovna.”

“Zato správný depresiva, to je kvalita!”

“To sem neřekla!”

“Tos právě řekla.”

“No... tak se budem hádat kdo co řekl. Pak nemám být depresivní. Víš co ... hleď si svýho, já si budu psat. Nazdar!” Otáčím se zpátky k počítači, jenomže už ňák nemůžu pokračovat. Přetrhla se mně niť a to už žádný víno nezachrání. Jako bych hledala odpověď jinde, rozhlížím se po bytě.

“Tys neumyl nádobí!” Znechuceně obracím oči v sloup.

“No tak jo, už du. Ale ty teda zatím udělej večeři.”

Vypínám počítač a vrhám se ke sporáku. Tak co bude dneska na večeři? Kouknu do mražáku – nic moc. Zítra musím nakoupit. Zase. Doprala pračka, takže bych měla pověsit prádlo. Zase. A zítra musím zase do práce. Nejhorší na tom je to, že ta povídka, co bych dneska napsala, by určitě byla nejlepší ze všech. Můj taťka taky říká, že fotka, která nevyjde, zaručeně byla ta nejlepší.