NETYPICKY NA POUTI

Jednoho dne mě to zlákalo na právě probíhající pouť. Mou pozornost hned upoutala střelnice. Když jsem se dostal  k pušce, uvědomil jsem si, že střelba není moje silná stránka, ale přesto mě to nikterak  neodradilo. A tak jsem cvičně vystřelil. Chtěl jsem si  jen tak  pro zkoušku vystřelit do vzduchu, ale při stisku  spouště se puška v mých rukách nějak smýkla a o něco dále stojícímu muži spadla s hlavy čepice.

„To byla jen zkouška. Zdá se,  že vám puška funguje,“ řekl jsem muži za pultem, který na mě zděšeně hleděl. Já si ho moc nevšímal a snažil jsem se nabít pušku. Nějak se však ohýbací část pušky zasekla. Úderem o hranu pultu se mi jí nejen nepodařilo narovnat, ale naopak ještě více rozložit.

„Co blbnete!?“ rozkřikl se muž ve střelnici.

„No, nějak se zasekla. Nevadí. Mám sebou prak,“ řekl jsem a vytáhl ho. Dva kameny se mi podařilo odpálit pomocí gumy. Pak muž přeskočil naštvaně pult. Bylo jasné, že je to kvůli mně.

„Promiňte, já si najdu ty dva kameny,“ sdělil jsem mu a obratně se přemístil za pult. Nepodařilo se mi odhadnout dopad. Nohama jsem narazil do zadní stěny střelnice. Co mohlo, to spadlo. Muž zařval a skočil za mnou. Také poněkud neodhadl svůj přeskok a střelnice se znovu otřásla. Jedině rychlý útěk mohl být mou záchranou. Muž po mě sice střílel, ale díky mému kličkovaní mě netrefil.

  Zastavil jsem se až před centrifugou. Tahle atrakce mě zlákala a zanedlouho jsem seděl v jedné kabině. Nějaký muž mi vynadal, že nejsem připoután, ale když odešel, tak jsem si nepříjemně tlačící popruh odepnul.

„Tady přeci nejsem v autě,“ pomyslel jsem si a zadíval se ven. Kabina se dala do pohybu. V prvních chvílích to byla docela nuda. Pak se vše ale začalo zrychlovat. Byl jsem zvědav,  jaký výhled skýtá kabina. Vyklonění nebyl zrovna moc dobrý nápad. Málem mi ulétly vlasy. A zrovna se mi také podařilo nafouknout žvýkačku. Obrovská bublina splaskla a zcela se mi takhle přilepila na obličej. A tak jsem začal vidět vše špatně. Přitom jsem se všelijak v kabině přemísťoval. Když splasklá žvýkačka částečně opustila můj obličej, došlo mi, že částečně vlaji mimo kabinu.

„Halóóóó…zastavtetóóóóó….,“ rozkřičel jsem se, ale asi mě nikdo neslyšel. Pak jsem  náhle zjistil, že svištím velkou rychlostí vzduchem. Místem dopadu byla střecha nějakého stánku, který nevydržel a rozložil se.

  Poněkud otřesen jsem seděl v jeho troskách a jedl perníkové srdce a přitom se zpod trosek ozvalo: „Pomóóóc…zemětřeseníííí…“

„To chce klid a perník v hubě!“ zvolal jsem, aby se poté vynořila vedle mne prodavačka, která se tvářila vražedně.

„Já ti dám perník!“ rozkřikla se a mně nezbylo nic jiného, než se dát na úprk, který skončil před další atrakcí. Opět se mi zalíbila a já se zanedlouho usadil v obrovské věci připomínající labuť. Mé pozornosti neunikla páka přede mnou. Brzo jsem díky ní prudce klesal a stoupal, až mi v jednom okamžiku došlo, že jsem ji urval.

„Sakra! To je ale nekvalita,“ napadlo mě a páku jsem zahodil. Někdo dole zařval.

  Točení dokola se začalo zdát dlouhé nejenom mně, ale i ostatním. Už mě to taky nebavilo a rozhodl jsem se slézt po tom, na čem byla labuť přichycena. Slezení po železné konstrukci se podařilo. Pak jsem si to namířil ke kabině,  ze které se ovládala atrakce. Na židli seděl muž, který měl bouli na čele a byl poněkud mimo. Snažil jsem se atrakci zastavit. Bohužel se po mém zásahu ještě více roztočila. Pak labutě chvíli byly nahoře a poté zase dole.

„Vydržte! Snad se mi to teď podaří zastavit!“ zvolal jsem na ty v labutích, kterým se měnila barva obličeje dozelena. A vskutku atrakci se mi podařilo zastavit.

„No, vidíte. A měli jste zážitek, jako byste jeli po horské dráze,“ řekl jsem jim, ale to je ještě více rozčílilo. Pak pro mě nastal úprk  před rozkřičenou skupinkou lidí, jejíž počet zanedlouho mnohonásobně stoupl.