Sudičky

Věnováno Mejdejovi. (Někteří už to znáte ze čtení písmáka v Rakovníku...)

  Tuším, že to bylo ve dvaaosmdesátým roce. Takhle jednou k večeru se slezlo pár tajemnejch bytostí u jednoho starýho baráku. Nahoře eště svítily světla, a tak bytosti nervózně přešlapovaly na chodníku. "Cože to tu má bejt?" ptal se ohnivej mužíček maxipsa Fíka.
  "Já nevim. Snad nějakej muzikant nebo co. Mě sem taky pozval Vševěd, jako všechny," odvětil maxipes, který se zatím marně snažil sundat si cestovní péra z tlap.
  Za chvíli se před domem objevila víla: "Tak pojte dál. Dalo to sice fušku, ale už jsem je uspala. To víte, normálně jenom odnáším zuby, narkózu už jsem nedělala ani nepamatuju." Usmála se a vodník si přitom pomyslel, že je tahle holka docela k světu. Jenom kdyby nelítala po nocích po všech čertech. Sbírání zubů je dost podivná záliba.
  Za chvíli už stáli všichni kolem starodávný dřevěný kolíbky. Museli jí sem donést, dneska už lidi kolíbky moc nemívaj. No ale předpovídání osudu musí bejt vždycky nad kolíbkou, že jo, to jinak nejde. A tak tady byla: dřevěná a malovaná. A v ní děcko, no, docela cvalík. Bylo fajn, že se to děcko porád smálo, dokonce i ve spánku.
  Slova se jako první ujal děd Vševěd. "Sem rád, že ste sem dneska přišli, i když to nebylo zrovna jednoduchý. Vodní i větrný cesty sou plný jedu a přiblížit se k městu je dneska vo strach. Ale musíme tady po starym způsobu přivítat jednoho novýho člověka. Normálně to už sice neděláme, ale tenhle se narodil, aby lidem dal zas radost z toho, že sou na světě, tak si to snad zaslouží." Ozvalo se souhlasné mručení. Vševěd se už ovšem odmlčel a zapálil svíčky. To se tak dělá, že když se říkaj přání do budoucnosti, sou u toho svíčky. Oheň dává živý světlo, marná sláva, to se jinak nedá nahradit.
  A tak přišly k tomu malýmu stvoření tři starý ženský v černejch šatech.
  "Budeš umět lidi rozesmát a hrát si s čímkoli co uvidíš," řekla ta první.
  "Budeš rozumět všem písním a každýmu dětskýmu žvatlání," řekla ta druhá.
  "A zarmoutíš každýho, koho opustíš. Budeš všude chodit pozdě a nebude na tebe nikdy úplný spolehnutí, protože na umělce není nikdy úplný spolehnutí," řekla za třetí. Ta třetí musí bejt vždycky zlá.
  A pak mu dávali dárky, co kdo měl. Apollón mu dal prsty co svědí, když je nablízku nějakej nástroj, a nepřestanou, dokud nezačnou hrát. Einstein mu dal úctu k rozumu a nechuť ke školám a pan Werich zase lásku k češtině. Osud mu nadělil pár kamarádů a Bakchus bečku vína. A taky tam byl Cirano z Bergeracu a strejček Hlad a Amor a Švejk. Nevím, snad mu taky něco přinesli.
  No a pak jsem tam byl já. Koukám na to, a říkám si, co bych mu tak asi sám dal? Dlouho jsem nevěděl, ale pak jsem si řekl, že mu jednou budu vyprávět ten příběh, aby věděl, že se kdysi kvůli němu sešly pohádkový bytosti a von že je tak trochu jejich příbuznej.

---