Nor a lidský rod

      Pro ty, kdož nečetli má předchozí vyprávění o našem chlupatém miláčkovi, Nor byl pes. Tedy, s jistotou se to dalo usoudit pouze z faktu, že nic jiného být nemohl. Nejvíce vypadal jako pes. Půl metráku černých chlupů, svalů a kostí. Z jeho vzhledu se těžko dalo odhadnout, kdo byli jeho předkové, ale my jsme se o to ani nijak nesnažili. Vzali jsme si ho, jako nedospělého z útulku a byla pro nás  důležitější jeho povaha, než rodokmen. V tom obrovském těle se skrývalo to největší všeobjímající srdce, jaké jsme kdy u zvířete zažili. Nor miloval každého a celý svět, i když naše rodina stála pochopitelně na špici té pomyslné pyramidy. Byly mu úplně cizí nějaké podlosti tohoto světa. Podle něho byl zřejmě veškerý známý vesmír jen jedním velikánským zábavným parkem.

       Úplně směšnou snahou by bylo, chtít po něm, aby se stal ostražitým hlídačem našeho domu. Každého případného návštěvníka totiž vítal jako vzácného hosta a předmět svého láskyplného zájmu. Případní zloději by nám mohli krást libovolné vybavení domu a Nor by jim ho, zcela jistě, ještě pomáhal vynášet. Jen když  mu kynula nějaká naděje, že bude, alespoň pár minut, drbán na břiše. Jediné, co nás uklidňovalo, bylo to, že případní pobertové jeho povahu neznají a Norova velikost, ve spojení s jeho černou srstí, přece jen budila za plotem dostatečný respekt.

      Nor miloval všechny lidi téměř bez rozdílu, i veterináři vždy na rozloučenou olízal celý obličej, ačkoliv lékařský zákrok občas  nebyl určitě z nejpříjemnějších. On zkrátka žil ve svém láskyplném světě a nehodlal na tom nic měnit. Je pravda, že někdy to  problémy přinášelo. Kupříkladu v případech, že k nám zavítala nějaká návštěva, která nebyla ještě tak zcela obeznámena s poměry v naší rodině a Nor se po prvním podrbání za ušima snažil umístit svých padesát kilogramů na klíně někoho z příchozích. Nejednou to skončilo nedůstojným pádem návštěvníka na zem, někdy i se židlí či křeslem a leckdy rozpačitým a předčasným odchodem hostů.

      Domluvy se u našeho drobečka míjely účinkem a výchovné plesknutí mělo zhruba stejný efekt, jako když plácnete kolemjedoucí kombajn. Někdy jsme dokonce měli pocit, že si tato opatření vysvětluje Nor tak, že byl vůči návštěvě málo vstřícný a snažil se to příště napravit.

      Vzpomínám si na případ, kdy nám řemeslník jisté firmy přišel zapojit přívod elektrické energie do skříňky v plotě. Zazvonil, manželka mu otevřela, on  vešel a s veselým hvízdáním a se sebejistotou zkušeného rutinéra se pustil do práce. Možná se také tak trochu předváděl před mojí ženou, která stála opodál a přihlížela. To nevím. Za  chvíli mě však přestalo bavit, dívat se na vše z okna a vyšel jsem také ven. Nor, který nesměl chybět u ničeho, co se u nás dělo, vyběhl se mnou. Zvědavost, to byla další vlastnost, která u něho byla vyvinuta v míře víc než průměrné. Jak byl řemeslník ponořen do nitra skříňky a upevňoval jednotlivé dráty do svorek, Nor vsunul svojí obrovskou kebuli vedle jeho hlavy, aby se podíval, co to tam ten člověk kutí. Pár vteřin se nedělo nic. Snad se elektrikář domníval, že ho šimrají na tváři vlasy mé přihlížející ženy. Nevím. Co si myslel doopravdy, to jsme se nikdy nedozvěděli.  Pak si ovšem Nor odfrkl a zafuněl, aby dal najevo, že tohle není nic zajímavého.

     Následovalo několik nezapomenutelných chvilek. Vyprávěné to trvá déle, než se to ve skutečnosti odehrálo. Řemeslník, sedíc na bobku, vyndal hlavu ze skříňky zároveň s Norem a nevěřícně mu hleděl chviličku do očí. Pes si sedl,  koukal zase na něho a čekal, co bude. Když už mu to připadalo dlouhé, povyskočil, položil elektrikáři tlapu na rameno a chtěl ho olíznout. Ten se ze své vratké pozice svalil na záda a rozpřáhl ruce. To Nor považoval za začátek hry a mazlení, postavil se nad něho a důkladně mu jazykem omyl obličej. Když nenásledovalo drbání nebo přátelský zápas, byl zklamaný a do dosavadního naprostého ticha štěkl. To už jsem ho ale, k jeho velké nelibosti,  stahoval z ležícího muže.

     Ten, když konečně vstal, se vyděšeně a nevěřícně podíval na naše usměvavé obličeje, pak zamumlal cosi, že to přijde někdo dodělat a bez pořádného rozloučení za sebou rychle zavřel branku a odcházel. Už bez hvízdání a bez sebejistoty. Není však vyloučené, že si něco odnášel, protože jeho chůze mi připadala trochu toporná. Ten večer jsme však ještě nesvítili.

      Hodně podobnou situaci jsme s ním zažili na jedné procházce. Byl krásný slunný den, byli jsme už mimo zástavbu a se ženou jsme si o něčem povídali. Nor pobíhal vesele kolem nás a očuchával meze a keříky. Šli jsme právě kolem řadových garáží, které jsou už mimo hlavní obytnou zónu, když jsem zpozoroval, že Nor kamsi mezi přízemní objekty zmizel. Chvátali jsme  za ním s obavou, aby někoho nevylekal. Bohužel, pozdě! Přece jen, měl čtyři nohy a byl rychlejší. Před otevřenými vraty jedné z garáží stála škodovka, stopětka nebo stodvacítka, se zvednutým krytem motoru  a její majitel v něm cosi montoval, hlavu pod kapotou. Nor stál na zadních vedle něho, přední packy opřené o zadní čelo a snažil se zahlédnout, co to tam ten člověk dělá. Doběhli jsme na pár kroků k nim, když majitel vozu zvedl hlavu. Do naprostého ticha zaznělo z jeho úst jadrné, ale pochopitelné: „Kurva, pes!“ Pak zkameněl. Pár dní jsem tam tudy raději nešel, protože jsem si nebyl jistý, jestli tam ještě nestojí zkoprnělý, se šroubovákem v ruce.

      Nor se však nespokojoval jen s hosty, kteří chodívali k nám nebo s náhodnými setkáními. Jestliže jsme neměli nějakou dobu žádnou návštěvu, vydával se na ni sám. Otvírání nezamčených dveří, to byla jedna z prvních činností, kterou dokonale zvládl. Zavírat však za ním musel už někdo jiný. Nevím, jestli kontroloval stav vchodových dveří průběžně nebo namátkou, ale faktem zůstává, že občas se vydal na procházku a navštívit známé. Nejprve obešel okolní domy, aby rozštěkal psy na dvorcích a zahradách a pak  teprve vyrazil k někomu, jemu sympatickému, „na kafe“. Pokud jsme zjistili Norovu nepřítomnost ve výše uvedené počáteční fázi, nebylo jeho vysledování a potupné polapení problémem. Řvoucí psi nám spolehlivě trasu určovali. Nevím, co jim náš miláček říkal, ale musela to být pořádná sprosťárna, protože ti zpravidla řádili jak pominutí.

      Horší bylo, když jsme na jeho zmizení přišli pozdě. Pokud nám ho někdo náhodou nepřivedl, vydávali jsme se ho hledat a někdy to zabralo dost času. Pak jsme se známým omlouvali a manželka občas nabízela svoji pomoc, to když se třeba Norovi podařilo vejít se zablácenými tlapami až do cizího obýváku, kde si lehl na koberec a  přál si tam setrvat. Musím říci, že většinou to naše okolí bralo s humorem, alespoň navenek. Co si říkali po našem odchodu, pánbůh ví.  Vzhledem k jeho velikosti i známí jej respektovali   a i v případě nesouhlasu se zdráhali jej nějak tvrdě vyhazovat. Problém také občas nastal, když jsem nebyl doma a pro psa se vydala manželka sama. Váží totiž také kolem padesáti kilogramů a dovedete si asi představit jak to vypadá, když se takový dvounohý tvor snaží vyvléct z místnosti stejně těžké zvíře, které se vzpouzí všemi čtyřmi! Snažili jsme se však popsaným situacím předcházet, důsledně zamykat a nedocházelo k nim tedy nijak často.

     Nor také miloval všechny prodavače v obchodech. Musím ovšem přiznat, že v některých případech za tím mohla být zištnost. Na druhou stranu, při jeho povaze, kdo ví? Bydlíme v poměrně malé obci, takže za chvíli se s ním znali téměř všichni obchodníci a tolerovali nám to, jestliže se našemu čekajícímu drobečkovi podařilo vklouznout někdy do obchodu za námi. Občas se s ním i radostně přivítali, pohladili jej nebo podrbali  a on byl v sedmém psím nebi. A o to mu také šlo.

      Jednou však přece jen zapříčinil v obchodě malé pozdvižení. Bylo to krátce poté, co jsme se na nynější adresu přestěhovali a já šel nakoupit, možná poprvé, do místní samoobsluhy. Nora jsem nechal čekat před obchodem. Nepřivazoval jsem ho, protože jsem věděl, že jednak beze mne rozhodně nikam neodejde a navíc, když býval uvázaný, nesnesitelně vyl. Přes výlohu jsem viděl, že uvnitř není moc lidí, žádná fronta u pokladny a tak jsem mu vysvětlil, že budu hned zpátky, ať hezky čeká. Vešel jsem dovnitř, vzal košík a obcházel regály. Už jsem byl v uličce vedoucí k pokladně, když jsem uslyšel z druhého konce obchodu výkřiky, dupot a občasné zaječení. „Asi myš,“ řekl jsem si a postoupil k pokladně. Přendal jsem si zaplacené zboží do tašky a přešel k východu, když mi zatrnulo. Přes sklo ve dveřích jsem viděl, že místo na terase před samoobsluhou je prázdné a v ten okamžik  mi také došlo,  že rozruch uvnitř má svědomí cosi většího než myš. Norovi se zřejmě podařilo proklouznout do obchodu s nějakým dalším návštěvníkem a vydal se mě pobídnout ke spěchu. To už také pachatel pozdvižení kráčel kolem pokladny, kupodivu rozvážně a beze spěchu, asi že mě uviděl a směrem k pokladní udělal pohyb hlavou, jako by chtěl říct: „No, co, co? Nikdy jste neviděli nakupovat psa?“ A podél mne vyšel v klidu ven. Bez vysvětlování, jen se stručným: „Na shledanou,“ jsem vypadl za ním. V pozdějších dobách mi to provedl ještě několikrát, ale to už ho kdekdo znal a obešlo se to bez jakéhokoliv vzrušení.

       Nor měl neuvěřitelně dobráckou povahu a některé vlastnosti takřka lidské, jaké jsem u jiných zvířat zatím nezažil. Mojí ženu miloval tak, že u ní nedokázal strpět jakoukoliv bolest. Jestliže začala být někdy smutná a úplně stačilo, aby to bylo kvůli nějaké scéně ve filmu v televizi, okamžitě k ní přišel a strkal do ní packou nebo hlavou tak dlouho, dokud se nezačala zabývat jím, což jí většinou rozesmálo  a přestala vzlykat. Pak teprve šel pokračovat v klidu  v přerušené činnosti.

       Oba, mne i manželku, Nor nepředstavitelně miloval, totéž ovšem vyžadoval od nás a s přednostním právem. Běda, kdyby se na to někdy pozapomnělo. Když jsem ještě dojížděl za prací mimo své trvalé bydliště, stávalo se občas, že jsem chvátal a ve spěchu chtěl políbit jen manželku. V tu chvíli se mezi naše hlavy nekompromisně vsunula další, černá a chlupatá a temným zabrbláním dal Noreček najevo, že takhle tedy ne! Nejdřív jsem musel asi pětkrát dát pusu na čumák jemu a teprve pak mi dovolil, abych se rozloučil se ženou a odjel.

       Nor už, bohužel, mezi námi není. V jedenácti letech jej přemohla zákeřná nemoc, která se nevyhýbá ani psům. Měli jsme jiné, před ním i po něm a milovali jsme všechny, ale takový, jako byl on, s takovou povahou a tak širokým srdcem, žádný jiný zatím nebyl.

      Myslím, že vzhledem k jeho povaze, se ani nikam jinam, než do nebe dostat nemohl. A sobecky doufám, že to nebe není psí, ale jednotné pro všechny živé tvory, abychom se tam, někde nahoře, jednou zase setkali.