tramvají dvojkou..

Ráno jsem v šalině zaslechla Kelly Family. A rozvzpomněla se na léta, kdy jsem zasněně zírala na plakát toho dlouhovlasého kluka, co se všichni smáli, že vypadá jako holka. Paddy Kelly. Kolik jsem vlastně takových "idolů" měla? A kde jsou dnes? Ano, vím, že jsem byla proto mnohými pranýřována. Ale ani za jednu za svých pubertálních lásek se nestydím. Ani za Paddyho, ani za Paľa Haberu, ani za Kida z takového toho Walt Disney's Rebeka, Kid a Balú :)

Šalina zkouší nové vymoženosti. A hlásí nejdříve, že čekáme na přípoj, prosíme o strpení, pak čekáme na odjezd podle jízdního řádu, prosíme o strpení.. Skrz okno se na mě zubí slunko třetího jarního dne. Livet er ikke saa verst. Ano, krásné norské fonémy :) A blázen s tisíci dioptriemi, který sám se sebou rozpráví na sedadle pro invalidy a chvílemi se zasměje. Nebo je to pokus o kýchnutí? Hm, spíš tik. Nevím, ale vypadá prostě tak sťastně. Nebo prostě šťastně. Nebo prostě a šťastně.

Ne jako já, když ve mně vřou věci, které všemi silami z mysli vyháním, ne jako mé zbytečně komplikované ego, děsící se každého negativního myšlenkového pochodu, neboť tolik touží být dokonale dobré. Jakkoli dokonalé :) Stejně, jako byl kdysi pro mě dokonalý můj táta. A dnes s tím dokonalým mužem, s mým dlouholetým vzorem a idolem, nemůžu najít společnou cestu. Protože každý z nás má jiné hodnoty, protože malá naivní holčička zjistila, že ne vše na první pohled dokonalé takovým je i ve skutečnosti. Hrozně se měním. A ty změny jdou tak rychle, že v sobě mám pak guláš. A nejhorší (a zárověň nejlepší) je, že si ty změny uvědomuji. A vím, co je dobré a co zlé a chápu a rozumím.

Šalina plná důchodců jedoucích na hřbitov. Ti v předchozí spěchali na bohoslužbu. Oslavit překrásný den. Tito už jenom vzpomínají. V překrásném slunečném dni plném života. Děsivá spojení.

Zadumána do vlastních písmáckých poznámek jsem vystoupila. Nechápu proč. Vždyť dvojka je jediná šalina, která mě doveze až do práce. Asi jsem myslela, že sedím v šestce. A tak tu teď stojím před hřbitovem, v ruce blok s poznámkami, a zděšeně hledím na display mobilu, který ukazuje datum xx.xx.2004. Nepamatuji si ty dny, jenom vím, že byl rok 2004. Paní u stánku mi nabízí kytičky. Umělé. Ne, děkuji. Jen bych ráda věděla, kolik je hodin.

A protože mám ještě asi čtvrt hodiny a další dvojka jede za 20 minut, vydám se na cestu pěšky. Podél hřbitovní zdi (vlastně jsem tamtudy nikdy v klidu nešla, takže první nahlédnutí přes mříže hřbitova je pro mě velkým překvapením..) A dál, přejít dálnici a podél trati mezi auty, co jezdí do, a auty, co jezdí z. Brna. Nebo prostě kamkoli. Slunko svítí, je chladno, ale krásně. Moc si přeji v tu chvíli mít klid. A nebýt uprostřed dálnice a nejít do práce, ale být doma, nebo kdekoli jinde, kde auta nejezdí, kde roste tráva a kde slunko svítí úplně stejně.

Pam pa dam, pam pa dam.. Mám chuť si zpívat. Ale už to nestihnu, protože musím znovu nasadit úsměv, obrnit se trpělivostí a říkat všechny ty příšerné fráze, které jsou nuceni poslouchat jen ti nešťastníci, kteří třetí jarní den tráví výletem do hypermarketu. Peníze jsou bohužel peníze :(