Elfí smutek

Legaro mi vetherme.

To byla slova.

Procházela myslí elfovi Lenhemovi.

Legaro…

„Ach má nejdražší vrať se, ať mohu spočinout v tvém náručí,“ zvolal do ticha.

Seděl na břehu moře. Obklopovaly ho jen skály. Příboj hučel mnoha přísliby. Avšak Lenhem viděl jen bílou pěnu a přepadal ho stesk.

Pak se zvedl. Do ruky vzal loutnu, která mu do této chvíle ležela u nohou.

„Zpívám tobě Charamim.

Zpívám o žalu z nesetkání.

Vrať se brzy ať se opět smísí krev našich vzpomínek.

Věčného slibu….“

Hlas mu odumřel.

Nedokážu bez ní žít. Nejradši bych… Ale to ne, s tím by nesouhlasila.

Přehodil si loutnu přes rameno a zkontroloval svůj meč.

„Buď sbohem má milovaná Charamim. Já se vydám na dlouhou cestu a doufám, že se ty naše opět zkříží.“

Otočil se a z těžkým srdcem odcházel z místa, kde ho opustila jeho největší láska. Lenhem stočil zrak k zapadajícímu slunci. Už ho napadaly verše. I melodie. Věděl, co udělá.

„Tak to bývá s básníky a pěvci, když ztratí někoho milovaného, skládají dál verše a pějí písně, které nezemřou…“

„A dědečku, jak to dopadlo s Lenhemem? Vrátila se Charamim? Setkali se?“ otázalo se modrooké děvčátko bělovlasého muže, který seděl u její postele.

„Cos říkala Miladrim?“

„Setkal se Lenhem s Charamim?“

„To už nevím, děvče,“ povzdychl si muž. „Znám jen tenhle příběh. Lenhem pak odešel do země na severu a po té, co odezněly jeho poslední verše mezi lidmi a elfy, ho nikdo víckrát nespatřil.“

Ticho.

„To není spravedlivé,“ zaštkala Miladrim.

„Život není vždy spravedlivý, pamatuj si to Miladrim. A teď už spi a ať se ti zdá o té lásce, která překoná vše.“

„Dobrou noc, dědečku.“

„Dobrou, děvče,“ sklonil se k ní a políbil ji na čelo.