NETYPICKY NA HOUBÁCH.

Jednoho rána mě napadlo, že bych si mohl vyrazit na houby. A tak jsem nasedl s nůší na zádech do auta a rozjel se za město. Cestu mi poněkud zkomplikovala mlha, která vypadala na to, že se dá krájet, ale mým kapesním nožíkem její krájení nešlo. Nevím přesně, kam jsem jel, ale hlavní bylo, že jsem stále jel a to kupodivu po silnici.

  Po nějaké době mi ale došlo, že asi nejedu po silnici. Náraz do stromu to jen potvrdil. Hned mě bylo jasné, že se nacházím v lese. Po otevření dveří jsem ke svému překvapení nedosáhl nohama na zem. Nevím, jak dlouho trval můj pád kamsi dolů, ale můj dopad ztlumila naštěstí velká matrace. Když jsem se konečně vzpamatoval, svíraly mé ruce ceduli, na které bylo napsáno:  SKLÁDKA ZAKÁZANÁ POD POKUTOU 5000 KČ.

„To je divné! Buď sem tu ceduli někdo taky vyhodil a nebo je tady už ta skládka  povolená,“ pomyslel jsem si. Hned mě spousta věcí zaujala a zanedlouho byla nůše na mých zádech plná. Nějak mi přitom došlo, že bych už konečně měl také hledat houby.

  Mlha se začala rozplývat a já jsem rázně vykročil lesem. Velmi hustý porost mi bránil v hledání hub, ale plíživými pohyby jsem prozkoumával veškerý povrch lesa.

V obzvláště husté houštině se proti mně náhle vynořila podivná hlava. Na hlavu houbaře to nevypadalo už podle čumáku a také podle zachrochtání.

„Taky na houbách?“ zněla má otázka a vzápětí mi došlo, že mám tu čest s kancem. Vzápětí jsme já i kanec utíkali stejným směrem. Nejdříve běžel on za mnou, pak přes mne  a nakonec zmizel přede mnou.

„Zatraceně. Takhle po mně šlapali naposledy v tramvaji,“ řekl jsem si. Nijak mě to však neodradilo od hledání hub. A vskutku. První houbu jsem vzápětí uviděl. Bohužel přímo pod mýma nohama.

„To se dělá?! Šlapat po houbách!“ vykřikla náhle postarší osoba.

„Zdravím, babi.“

„Já ti dám babi!“ rozkřikla se ona žena a začala mávat nebezpečně svou holí.

„To chce klid.“

„Já ti dám klid!“ vyhrkla ze sebe a já jsem se raději dal na rychlý útěk před její holí.

  Když jsem se dostatečně vzdálil,  naskytl se mi pohled na pěkný palouček,   na jehož okraji se nacházelo několik hříbků. Samou radosti jsem se prudce shýbl pro první hříbek, ale moc prudce. Jedna roura, co byla v nůši,  mně spadla na hlavu a navlékla se mi na ni. Poněkud zmaten jsem lezl po zemi a přitom se snažil rukama sundat rouru z hlavy. Po nárazu do několika stromů se mi to podařilo, abych poté spatřil starou známou babču, jak se žene ke mně.

„Tolik rozšlapanejch hříbků jsem v životě neviděla!“ křičela a vzápětí mě přetáhla holí. Opět jsem byl na útěku, ale podařilo se mi zmizet v houštinách. Pak jsem ztratil orientaci. Nezbylo mi nic jiného, než se porozhlédnout po okolí. Nedaleký posed se mi zdál tím ideálním místem. Už při lezení po dřevěném žebříku se celá jeho konstrukce kývala. Mě to neodradilo a stanul jsem na jeho vrchu. Přitom se mi však podařilo zakopnout o spícího hajného, který leknutím vystřelil. Celý posed se poté náhle rozkýval.

„Co tady člověče děláte. Ten posed udrží jen jednoho!“ vykřikl hajný a měl pravdu. Za mohutného praskání a rupaní se posed rozložil. Se zaraženou nůši na těle jsem se vykutálel z trosek posedu. Pak se bojovně vztyčil i hajný. Bylo mi jasné, že je více jak naštvaný. I když mi nůše dost bránila v běhu, povzbuzen výstřelem jsem počal kličkovat mezi stromy. V běhu jsem nohou zapadl do nějaké díry, ve které to náhle mohutně zabzučelo. Hned mně bylo jasné, že něco okřídleného brzo vyletí. A také vyletělo. K mému štěstí přes stromy probleskovala hladina rybníka. Po vběhnutí na pláž se mi naskytl pohled na velké množství nudistů, kteří na mě užasle hleděli. Pak užasle hleděli na velký roj vos. Úprk do vody to byl velký a dalo by se říct davový. Po odletu se nudisté dovtípili, že příčinou všeho  jsem já a opět mně nezbylo nic jiného než utíkat.