Antická smrt

Smrt v literárním díle je vždy mnoho diskutovaným tématem, ať již se jedná o prózu, poezii nebo drama. V každém období vývoje lidské společnosti zaujímala jiné postavení a ne vždy byla prožívána a chápána obdobnými způsoby. I přes příchod mnoha nových moderních technologií a objevování neznámého a dosud nepoznaného světa kolem nás, si neustále klademe otázky související se smrtí a snažíme se je zodpovědět. Vraťme se do doby, kdy se začala formovat kultura, která položila základy evropské i světové vzdělanosti, do doby antického Řecka a Říma.

Smrt se nejčastěji vysvětluje jako konec nebo zánik života, zvláště pak člověka a je zosobněna v nejrůznějších podobách. V antické společnosti byl odchod ze života brán jako odchod duše z těla, ale člověk mohl žít dál posmrtným životem na „druhé straně“. Když někdo zemřel, neznamenalo to, že už ho nikdy jeho příbuzní nebo nepřátelé na pozemském světě nepotkají, dotyčný se mohl kdykoli vrátit zpátky z rozličných důvodů – např. zemřel násilnou smrtí a chtěl se pomstít nebo měl rodinu a mohl ji pravidelně navštěvovat. Z těchto představ o smrti se vyvinul složitý kult mrtvých, rozsáhlá hierarchie bohů, kteří měli na život prostých lidí velký vliv. A nakonec i to nejcennější, co se zachovalo naší době, mýty, legendy a jiné literární památky, z kterých dnes čerpáme a utváříme si obraz tehdejšího světa.

Z děl významných i těch zanedbatelných autorů se dočteme, jak žila tehdejší společnost a z jejího způsobu pohlížení na smrt jako na nedílnou součást života se můžeme lecčemu dozvědět a třeba i najít odpověď na to, co je údělem lidského rodu.

Antičtí autoři se zdaleka nezabývali psychickou stránkou svých hrdinů, ti měli určený osud, před nímž jim nebyla dána šance úniku, což je většinou přivedlo k sebezničení. Zde bych uvedla dva autory, kteří podle mě tuto myšlenku nejlépe využili. Homérova Ilias je osobně osudová linie nejznámějších hrdinů starověku, co bylo například Achilleově matce platné, že koupala svého syna v kouzelné řece, aby ho ochránila před smrtí, když mu věštba určila, že zemře ve válce – a jeho osud se i přes veškerou snahu naplnil. A Sofoklovo drama Oidipus vladař - Oidipovi bylo ještě před jeho narozením určeno, že se ožení se svou matkou a zabije svého otce – z tohoto by mohlo vyplynout, že člověk žil jen proto, aby naplnil svůj osud, který mu určili bohové a smrt měla být začátkem nového života.

Když člověk umíral, byla jeho smrt popisována jako hrdinská, ušlechtilá, ba dokonce krásná – Proměny od Ovidia jsou nám toho důkazem, každý z jednotlivých příběhů končí nadpřirozenou proměnou ( smrt nemusela být nutně krutá, ale mohla přinášet i osvobození a vykoupení z útrap ). Jak krásná musela zůstat láska Filemóny a Bauxise, kteří se proměnili ve stromy, aby mohli zůstat navždy spolu.

Antická literatura (hlavně Řecko ) připouštěla, že svět je plný pomíjivosti a nic netrvá věčně, brala smrt jako součást života, jako zcela něco přirozeného, prostého a hlavně běžného. Lidské zákony jsou proměnlivé, ale zákony přírody ( zde zastoupena bohy ) jsou dané a neměnné.

Tohle byla smrt popisovaná v knihách, ale co bylo ve skutečnosti? Gladiátorské zápasy, utrpení, nemoci, válečná tažení, intriky,otrokářství – Řím převzal řeckou kulturu, ale byl dravější a výbojnější, proto bral smrt jedince jako nutnost pro zachování společnosti, obvyklá byla despocie a krutovláda, kdo se vymykal řádu, byl potrestán. Proto bych antickou smrt neposuzovala jako celek, protože naše historické vědomosti jsou někdy naprosto opačné, než jak nám je líčili řečtí a římští autoři.