KDYŽ STOUPÁ VODA-3

ČÁST TŘETÍ.

Kůlna se rychle přibližovala a její jedna strana narážela do okrajů břehu.

„Vytáhni mě!“ křičela Eva, když spatřila blížící se kůlnu.

„Odraž  se nohama!“ řekl jí Martin, a vší silou ji táhl za ruce na břeh. Kůlna byla od ní vzdálená už jen několik metrů. Napnul veškeré své síly a skoro celou ji vytáhl na břeh. Ve stejný okamžik přední část kůlny narazila do strany mostu. Ozvalo se skřípění. Eva se za jeho pomoci konečně dostala na břeh. Pak se jim naskytl pohled na to, jak se celý zbytek mostu i s jejich autem po nárazu kůlny rozpadl. Automobil se převrátil a dopadl do rozbouřeného potoka, kde se ho o chvíli později zmocnil silný proud, který automobil unášel směrem k řece.

„Tak to bylo na poslední chvíli,“ zkonstatoval Martin a upřeně hleděl do toho místa, kde ještě před chvíli stálo přemostění potoka.

„To je strašný. Přijet o pár minut později, tak se sem na druhou stranu nedostaneme,“ mínila Eva.

„Hlavně, že jsme tady. Teď se musíme dostat na silnici, co vede nahoře do vesnice. Tam se určitě voda nedostane.“

  Déšť neustával a hustě dopadal do korun stromů, které šuměly. Oba běželi po lesní cestě. Na jedné straně byla skalnatá stráň a na druhé se svažoval les k řece. Řeka již  zaplavila velkou část lesa a  všechny chaty stojící na břehu.

„To je strašný! Podívej,  kam až stoupla voda,“ řekla Eva při pohledu na zaplavenou dřevěnou chatu stojící u samého okraje lesní cesty.

„Zatraceně! Voda už zaplavuje i cestu,“ vyhrkl Martin při pohledu před sebe, kde se cesta svažovala níže a zcela zmizela pod hladinou.

Oba chvíli na zaplavenou cestu hleděli. Martin nakonec vykročil vpřed a za okamžik se brodil vodou.

„Ty se chceš přebrodit?“ zeptala se.

„Nemáme jinou možnost. Zkouším, jaká je tu hloubka,“ odpověděl jí a stále šel dál. Brzy mu hladina sahala nad pás. Pak se zastavil. Zadíval se pozorně před sebe. O pár desítek metrů dále uviděl opět cestu, která vedla do kopce. Otočil se a brodil se zpátky.

„Nedá se nic dělat. Musíme to risknout. Je to jen takovejch třicet metrů. Jakmile se dostaneme na druhou stranu,  jsme na silnici, která vede nad touhle strání,“ řekl jí.

„Jak je to hluboký?“ zeptala se hned.

„Tobě to bude tak  maximálně po krk. Drž se mě za ruku. Jdeme na to.“

  Za chvíli oba pomalu vstoupili do vody.  Déšť,  jakoby naschvál,  zesílil. Proudy vody padaly prudce z oblohy. Šli dále. Voda jim zanedlouho sahala až nad pás a oni se do ní stále více nořili.

„Martine, podívej, co to sem pluje!“ vykřikla náhle a on se rychle otočil. Uviděl, jak jejich směrem po hladině pluje celá dřevěná chata, kterou vzala voda někde u břehu. Ke svému překvapení v ní poznal chatu sousedů.

„Rychle pojď!“ řekl a snažil se co nejrychleji ve vodě jít. Po několika krocích náhle šlápl do prázdna. Povrch zatopené cesty byl plný velkých výmolů a děr. Ztratil okamžitě rovnováhu a na okamžik se skoro celý ponořil do vody. Eva se ho v tom okamžiku pustila a obou se zmocnila proudící voda.

„Plav dopředu!“ vykřikl a zároveň spatřil, jak se k ní zezadu přibližuje chata. Ona si jí už také všimla a snažila se jí vyhnout. O chvíli později se ale  stěna verandy řítila přímo  na ni. Než stačila cokoliv udělat, tak stěna do ní vrazila. Pocítila rány do hlavy.

Ve zlomku vteřiny se otřesena ponořila pod hladinu.

„Evo!“ vykřikl a rychle plaval k chatě, která se natáčela bokem a plula přímo na něho.

                                                 KONEC TŘETÍ ČÁSTI

 

 

---