Konec nekonečnosti

V daleké budoucnosti se odehrává příběh stejně prázdný jako doba sama. Vše existující již pozbylo všechnu dějovost, všechnu historičnost. Bytosti této pro nás chudé, ale pro naše potomky nesmírně bohaté doby se vymanily z dnešního sevření moci nejvyšší, tím, že její síly využily proti ní, aby tak vznikla další. Další moc, která bude po svém objevení také zneužita, ale nikdy zcela nezanikne. Jelikož tak nelze. Vždy si v nekonečnosti najde malou skulinku a posvítí slepé bytosti do očí s nadějí, že pochopí.

,,Odvezte si tu zebru!“ křičí řidič mezi pravního vlaku Popovičky-Humpelec (různé části vesmíru jsou pro svůj nekonečný počet pojmenovány dřívějšími názvy států, měst a vesnic).

,,S tou zebrou nikdo ani nehne, dokud se nedozvím, z jaké dimenze je a kým byla vyložena, jestli ovšem byla vyložena. Vy mi k osvětlení této situační abnormality nejspíš nic neřeknete, že?“ ostře zareaguje kapitán železniční dopravy dimenze E5 paraely 56.

,,Ale tady nikdo nic neví. Od rána tu je takový rozruch, že si nikdo ani nevšimne v parametrálním hyperdimenzním zorném poli 145D rozměrové vegamohvězdné žirafy a vy nás obtěžujete se zebrou? A ještě k tomu živou. Zparalyzujte si jí, ať můžem pokračovat. Stejně to udělali v Hodkovičkách, tak proč by to tady v Hrdlořezích nešlo?!“ k velkému pobavení přítomných řidičů řekne úředně pověřená osoba pro dohled na nádražních sektorech A7 dimenze I3 paraely 09.

            Kapitán železniční dopravy pohlédne na bezradně se pohybující zebru v meziprostorové křižovatce, jak se marně snaží zkoordinovat pohyby ve volném X2-vesmírném prostoru a hledá skulinku mezi nasupenými vlaky okolo ní. V tu chvíli ke kapitánovi přistoupí jeho syn, který dostal od Organizace na potlačení chaosu (tato instituce se dá přirovnat svou funkčností ke školství třetího tisíciletí původního času) za úkol zmapovat otcovu práci.

,,Já vím, na co myslíš a také mě to trápí,“ něžně povzbudí syn svého otce.

,,Jóó synu, je to složitý. Ať tu zebru odstraním jakýmkoliv způsobem, tak se vlivem životních vlastností její střeva stejně dostanou na můj nový intertransil (mezipravní osobní transformobil určený pro železnictví). Že se já raději neschoval do hvězdného oblaku a nenechal to na kapitánovi železniční dopravy dimenze E5 paraely 44,“ svým osobitým způsobem pochopí otec synovo povzbuzení a jde sdělit nadřízenému postup akce, pomocí podvirtuálního miniposluchače, známého pod názvem Z.I.P.

,,Ale tak jsem to nemyslel! Čistě organických tvorů v X2-vesmíru už moc není. Snad jen v původním vesmíru, jakožto Zóně pro naturální odpad, je jich dostatek. Ale když vše budeme řešit podobným přeakcelerovaným způsobem, tak se s tradiční živoucí buňkou můžeme nadobro rozloučit,“ řekne již nenaslouchajícímu otci teprv pětačtyřicetiletý chlapec(vlivem diferenciality vlastností vesmírů se určité věkové sčítání stáří liší) pro tuto dimenzi až nezvykle citově. Až by se někdo mohl domnívat, že se v něm vyskytuje prvek duše, která byla již dříve úspěšně potlačena emulzním koordinujícím antismyslovým depresátorem(fungující na bázi fyzické – vztlačení a potlačení, nikoliv psychické, jejíž přítomnost se ovšem nevylučuje). Duše byla asimilována pro odpoutání se od minulého vesmíru a pro rozšíření možností lidských nyní již NSJH4GF5G-nadčlověk-GF9HSH7Fých. Zdlouhavost názvu nové bytosti byla zaviněna složitostí transformace z člověka na nynější 465D podobu. Zkrácená verze volně se používající v X2-vesmíru se nedá vyslovit zastaralým ještě lidským dýchacím ústrojím a k písemnému vyjádření tohoto mi nestačí mé omezené pohybové možnosti.

            Mezi tím, co otec složitě zdokumentovává budoucnost svého úkonu, jeho syn se transformuje k zebře, což ji velice zaskočí, ale potěší. Zebra, aniž by se zatěžovala dokonale ji obklopujícím izolačním termobalem, očichává chlapce. Ten je z jejího apriorního chování nadšen. Kdy jindy mu bude poskytnuta další šance pozorovat chování, které je naprosto poddosah jeho bytostné existence? Kdyby byl chlapec schopen zastaralých vlastností generace minulých lidí, určitě by si zebru zamiloval a ona by mu byla tím nejlepším přítelem. Avšak situace se odehrává v jiném časoprostoru, a tak zebra uvězněná v tzv. Podprahovém oku na meziprostorové křižovatce vlaků čeká na svou destrukci, která by pro ni byla po psychické stránce nesnesitelná nebýt zde v X2-vesmíru jediného výskytu dobrosrdečnosti.

            Něžným odfrknutím zareaguje zebra na odchod chlapce a zároveň na příchod jeho otce. Ještě nevinným pohledem plným lásky a odpuštění pohlédne na kapitána železniční dopravy dimenze E5 paraely T9, jakoby věřila, že pro cit neexistují zábrany. Z tohoto omylu ji vyvede kapitánův čin. Bez naprostého zaváhání použije svůj metastázor určený na naturální odpad vyskytující se v Podprahovém oku (povětšinou je viníkem uvěznění časová dysfunkce zaviněná činy ve formě energie). Následující se odehrává přesně podle kapitánovy předzvěsti a jeho nový osobní mezipravní transformobil je znesvěcen střevy a ostatními tělními tekutinami zebry.

Člověk - bereme-li ho všeobecně jakožto živočišného tvora - má omezené možnosti, které mu jsou apriorně dány. Jde jen o nezbytně nutné vlastnosti k přežití, které je možno po dlouhá léta rozvíjet a zdokonalovat. Avšak lidem byla mimo jiných předností a nectností přidělena i netrpělivost.

Snad proto, že si božstvo chtělo odpočinout a zbavit se tíhy odpovědnosti, dalo lidstvu do rukou svou moc. Člověk s uvědoměním si krátkosti svého bytí konal velké činy pro svou nesmrtelnost. A tudíž není divu, že v krátkém čase nám přiděleném tak konal až přehnaně rychle. Dokonce tak rychlým tempem, že moudří a rozvážní bohové si ve svém dumání nepovšimli kolem pobíhajících lidiček. A v momentě, kdy se rozhodovali o dání druhé šance či vrácení lidského tvora na počátek jeho evoluce, jim hbití tvorové proběhli pod nahama. Ti, které dříve stvořili, aby jimi ucelili přírodní rovnováhu, sedí nyní na jejich trůnech. Získaná moc je však příliš nezměnila. I nadále si vedou jako dříve. Jen je vše důmyslněji ukryto v získaném vědění.

S odstupem času si uvědomují své minulé chyby a snad aby zapomněli, změní svou bytostnou existenci. Zbaví se zbytečností, o kterých si myslí, že jsou viníky minulosti. Po proměně zapomenou, kým byli a už upírají zrak k dalšímu cíli. Jsou bezstarostní. Nikdo již není nad nimi a nenapomíná je. Avšak mýlí se. Bohové jen změnili taktiku. Nechtějí být objeveni. Vyhovuje jim úkryt, který si zvolili. Mají z něj lepší výhled na člověka, mohou ho i lépe testovat a tak nám čas od času podsunou nějakou tu zebru s netrpělivým očekáváním, jak se zachováme. Jasného výsledku se však nikdy nedočkají. Oni to ovšem vědí, ale pozorují nás dále. Také vědí, že ač učiníme či změníme cokoliv, tak se svého - jakkoli skrytého - pravého Já nikdy nezbavíme.