TEĎ

                                                       TEĎ

Sedím na nábřeží. Na Eliščině nábřeží v Hradci. Na lavičce. A chtěla bych si docela číst, jenže teď přišla a přede mnou o zábradlí nad řekou se opřela  pani s velkým levým uchem a  ruší mě to. Hází a loupe--loupe a hází kousky rohlíku labutím dole. Má v tom docela systém, dělá rozvážné pohyby, evidentně tu není poprvé. Fouká vítr a docela hodně teda fouká: s každým hodem suchý potravy se na mě snese vánice drobků z toho rohlíku. Mám na sobě černej kratší kabát  s kapucou. Možná je to spíš bunda. Mám na sobě černou bundu, co vypadá jako kabát. A ty drobky na ní svítěj. Číst si nemůžu…v tý vánici.

„Slečno,něco vám spadlo.“

e.

Na zemi za lavičkou se válí Blesk (to jsou noviny, skoro by se mohlo zdát, že jde o jméno černýho kocoura nebo muže, co jede rychle autem, na motorce nebo na kole,nebo de rychle na věc) podélně přeložený na půlku,vlastně na čtvrtinu, stejně, jak by vypadal v ruce zlýho člověka, kterej se chystá zmlátit svýho psa, protože byl jako zrovna  neposlušnej nebo někoho třeba kousnul anebo jentak, protože pošahaný lidi klidně takhle ujedou, nebo prostě sou ujetý pořád a zrovna se to projevilo timhle způsobem-že teda zbije svýho domácího miláčka.

Copak vypadám, že kupuju Blesk?!.. ale paní to asi nemyslela nijak zle…když  krmí ty labutě, špatná nebude..trochu teda vypadá divná: prostě jentak příde a krmí - ale jasně to dělá spousta starších lidí dopoledne a rodiny s dětmi celé slunečné dny tady i jinde po světě- a její ucho .

„To neni moje.“ Zvedám ty papíry.  „ Ale díky.“

Naschledanou.

Naschledanou.

Drobky září. Kapucu na hlavu – fouká ten studený vítr a taky se budu jistě zdát tajemnější. Holky s černou kapucou Blesk nečtou. A pankáč se nikdy nesměje. Fotograf si chtěl (no možná ste to slyšeli nebo viděli  taky, protože to bylo jednou v rádiu nebo v  televizi) vyfotit pankáče a ten se před něj postavil  asi znuděně nebo naštvaně nebo taky ne-možná jen volně koukal před sebe, úplně neutrálně, to je různý (když jedete ráno v autobuse a učiníte pokus podívat se nějakýmu spolucestujícímu do obličeje, většinou najdete stejný výraz – hned si myslíte ten je  ale minimálně přinasranej , další pokus nenásleduje, protože vás ten člověk hned sprudil a nálada není dobrá, to rozhodně neni). A fotograf si asi právě myslel, že ta celá situace  pankáče otravuje a tak se ho zeptal - nemoh by ses trochu usmát? (rád by měl pěknou  fotku) – pankáč se nikdy nesměje.

MATĚJ. Tenhle kluk se asi jmenuje Matěj nebo možná ještě Štěpán.Tyhle jména mi přišli vždycky přitažlivý. Řeknu si matěj ---- a mam ho, vidim  intelektuála s hrnkem (miskou) čaje, v ruce  knížku nebo Reflex a tak. Brejle. Nebo ne brejle ne, často se povídá, že ten asi bude chytrej, když nosí brejle, takový je to použitý ….no vlastně i čaj s knížkou---- . A Matouš. Dřív i Lukáš- vybavim  si  sladkýho, naivního kluka, typ, co  se mi fakt líbil tak do druháku na gymplu - na houby . (U nás ve škole je taky Lukáš. Docela pěknej ;  nejsem schopná se zamilovat do někoho, kdo se nechá buzerovat od svý holky, která ho podvádí a on to ví a nechává si to líbit  a kupuje jí drahý blbý dárky. )

Sedá si těsně vedle mě na lavičku. Chvíli přemýšlím, jestli mi taková blízkost vadí.

Nosí džíny a přiměřeně otrhaný trika , okraj  černýho svetru je jen mírně napárlej tak, aby to bylo sexy. Už bohužel vyhodil kalhoty, co měl v rozkroku roztržený. V batohu nosí skoro tajně na kolej psa, krásnýho kokršpaněla. Černý hranatý obroučky se světle modrou fólií zjemňují jeho pohled (možná až moc). Ruce jsou  nejlepší, na pravém zápěstí  má omotaný tenký tmavě hnědý šátek. Jestlipak se s ním koupe--sprchuje - na koleji sou jenom sprchy-- pouští barvu? Těsně před řadou  takových těch větších kloubů končí rukávy, to je taky uplně jasný, že je to k sežrání.

Černý lesklý (mastný?) vlnitý vlasy na ramena: hrozně mi připomíná Kryštofa, když jsme byli malí. Neviděla sem ho šestnáct let. Vymýšlel různá chytrá dobrodružství pro kamarády a pro sebe, potom  v posteli do noci  brečel -pořád se mu vracel pohled na tyrkysově fosforeskující hmotu, co mu umazala  kalhoty.V létě chodil po Jiřetíně v holinkách, protože se strašně bál hadů. Teď dělá psychiatra.

„Promiň no, nevim co.“

„Taky to vůbec nevim.“ Chodíš akorát po chodbě.

„A ty taky. Pudem do kina na toho Buňuela třeba.

„Pouze, když vidíte lidi, takové, jací skutečně jsou, tady a teď , a ne jací jsou ve vaší paměti, tužbách, představách  či projekcích, můžete je milovat, jinak nemilujete toho člověka, ale představu, kterou jste si o něm utvořili.“ Myslela sem, že by tohle bylo príma jako prolog, ale nakonec právě na přesnym místě vůbec nezáleží. A je to z knížky  Anthonyho  de Mella Cesta k lásce. Dík za její objevení Katce Švestkový a cannymu.