Otázky bez odpovědí

Zarudlé oči mě pálí a já se ptám sama sebe proč? Proč ti odpouštím, když mě stejně zase odstrčíš? Proč jsem tak nepoučitelná a znovu a znovu se vracím do té tmy, do toho bahna ztracení a zapomnění?!

Kde se ve mně bere ta neutuchající síla stále sbírat své síly pro další boj, který stejně nemůžu vyhrát? Proč se doprošuji něčeho, o čem nevím, zda splní má očekávání? Proč mi stačí jen ten chvilkový, vzletný pocit náklonnosti, o němž si v daném okamžiku myslím, že se snad nazývá láska?! A proč jsem tolik přesvědčená o tom, že někde existuje něco jako spravedlnost?

Kdy jen pochopím, že očekávám nemožné?! Nač se přemáhat hledat něco tak pomíjivého jako štěstí? A co to je, co je štěstí?! Nač si více drásat již tak zraněnou duši, která víc a víc krvácí nad nepřízní osudu a co se vzpírá nemohoucnosti postavit se sama proti sobě a konečně si přiznat svou porážku?!

Proč se snažím pátrat po nezodpověditelné otázce, co má tak prostý a jednoduchý smysl: “Proč?”?