Deník

27.7.sobota

Choulím se v koutě malé zablácené místnosti a žasnu.

Kolem mne právě prošel člověk.Hrbí se a sténá,je starý,prošedivělý a sténá.Je starý.

Ale kde se tady vzal,v mé místnosti?V místnosti bez oken a bez dveří?V zapatlaném páchnoucím pokoji,ve tmě a děsu tmy,kde žiju už sto let?V mém ubohém osamělém životě,v chatrném přístřeší vzpomínek,se náhle vynořil,ze zoufalství a nepoznaného,ze ztraceného,z mdlých strašidelných sluhů noci,se náhle probudil člověk,prošel kolem mne a míjel mne a minul mne a pak zmizel.

Měl hluboké modré oči,které pomalu kroužily kolem jeho studené zelené hlavy,vrásčité a holé lebky,šouraly se spolu s ním po černé cestě a zanechávaly za sebou slabou stopu světla.Jiskřivého, světlého a teplého světla.

Neodvážila jsem se promluvit,pohnout se,abych nevylekala to podivně krásné stvoření,odpudivě sešlé,zkažené,scvrklé a unavené;tiše se belhalo mým pokojem,sršelo světlem,zářilo,tiše si pohvizdovalo a hekalo a sténalo,opíralo se o prohnilou hůl,tiše konejšilo malé poletující oči a tiše předlo a vprostřed mého pokoje se svalilo do prachu a náhle ztichlo a tiše,tichounce umíralo.

Světlo haslo,oči blouznily.

A přišla smrt a odešla a ten stařík odešel s ní!A já,vylekaná a prázdná znovu usnula.

 

29.7.neděle

Včera jsem poprvé spatřila člověka.

Včera jsem poprvé spatřila živou bytost.

Včera jsem poprvé viděla.

 

Celých sto let jsem polykala tmu a netušila jsem vůbec nic.Neznala jsem světlo a barvy a zvuky,nevěděla jsem,co je to pohyb a myšlenka a hmat,celých sto let jsem se bavila jen tím,že jsem vdechovala a vydechovala odporný zapáchající vzduch,otevírala a zavírala ústa - a to jen nepatrně - a svátkem pro mne bylo,když mne ovanul jemný vítr nebo když mne napadlo,že uplynul další rok.

Ale včerejšek mne naplnil poznáním.Poznala jsem,že žiju.Že i mně dal kdosi právo přitisknout k sobě rty a možná i zahýbat prsty na rukou - v tom světle jsem totiž objevila svoje ruce a svoje prsty a dokonce i jednu nohu.

Jsem nevýslovně šťastná.

A vím,že mohu myslet.

A vím,že mohu poznat,když mi zvlhnou rty.A vím,že když dýchám,slyším slabé funění,ó,jsem schopna vydat zvuk.Ó,jsem šťastná.

A vzpomínám na barvy a i když už staříkovo světlo dočista zemřelo, pamatuji si je a musím přiznat,že bylo krásné a kdybych to celé měla zažít znovu,i přes úzkost a tísnivou beznaděj,nelitovala bych té bolesti,která mi podpálila oči.

A ještě teď cítím vůni staříkova těla.

 

17.8.neděle

Je tomu více než týden,co dozněly jeho kroky a ozvěny s plachou zdvořilou poklonou nezdvořile prchly;je tomu více než týden,co mne oblažilo světlo a prozradilo mi dosud skryté netušené možnosti života.

Je tomu více než týden.

Celé ty dny,které se opět sevřely v mučící neúprosnou tmu,jsem se kroutila v křečích a bolestech,tělo sebou zmítalo a házelo,protahovalo se,ruce i obě nohy - děkuji hmatu,že jsem tu druhou také nalezla - vystřelovaly neočekávaně do výše,trhavě se obracely ze strany na stranu a já jsem nad nimi neměla žádné moci.Jakmile poznaly,že mají sílu pohybu,prudce se otáčely a zdvihaly a zase klesaly,jakoby ve své radosti tančily a oslavovaly své vítězství.

Ale dnes,myslím,jsou již příliš vysíleny,než aby měly chuť trápit mě kopanci,ranami a údery,kterými mě častovaly do obličeje,do zad a do břicha a konečně leží bezvládně podél trupu,sladce spící a oddychující po dlouhé námaze.

Už se to nikdy nestane.Už ne,protože myšlenka,která dnes večer oblétala pokoj a hvízdala si,se usídlila po úvaze v mé hlavě a promluvila se mnou o mých končetinách.

S trvalou platností teď vím,že ne oni,ale já jsem jejich pánem a začnu je ovládat,jen co se proberou z bezvědomí.

 

18.8.sobota

Jsem ztracená.Ztracená poničená a odstrčená bytost.Podrážděná a skroušená.

Kde se vzal ten proud žalosti a zármutku,když jsem se ještě nedávno koupala ve štěstí a radosti ze světla?Již nemám ničeho.

Ležím,celá otupělá,v bahně,ve svých výkalech a v kalužích moči, vzdálena od čisté krásy a moudrosti.Starcovo tělo zapáchá a jestli ho nespálí jeho léta,chcípnu jak prašivá,špinavá krysa,kterých je tu teď plno.Mají mor a lepru,opadává jim maso a kazí se jim vnitřnosti,visí z nich cáry sražené krve a sedřené kůže.Brouzdají se ve zvratkách,v zkažených slinách a v chlupech,které jim vypadaly,kolébají se vším tím hnusem a piští a kvičí a ohlodávají kosti a maso mého přítele.

Chvílemi bezdůvodně zaječí,hysterické a šílené,kvílí,pak se rozutečou,schovávají se mi za zády,pod šaty,lezou mi ve vlasech a v roztrhaných botách a náhle znehybní,přestanou se vrtět a skoro nedýchají.Ve vzduchu je cítit něco drsného a horkého,strašné napětí, vzdychání a sobecká úzkost a strach.Všechny krysy tuší,co se stane a očekávají to s nejbystřejší možnou ostražitostí,krotké a plaché a v příštím okamžiku se ovzduší protrhne a zasyčí,myši se vrátí zase k žrádlu a odpadkům a já,ztracená,usínám.

 

10.2.věčnost

Nadešel můj čas.Všude je čisto,potkani a krysy odtáhly,na světě nezbylo než mne,ztracené rozpálené dívky,kterou čekala smrt.Na zdi naproti mmně někdo rozžal svíci,už se ničemu nedivím,mám svou pravdu a cestu a bránu,ale nemám komu ji nabídnout.Je to moje vina.Bylo tu mnoho života,pohybů a myšlenek,mohli přijmout mou víru a odlehčit tak mrzkým kouzlům.

Vím téměř všechno,znám budoucnost,protože hledím do minulosti,přeskakuji okamžiky a vracím se zas domů.Není záchrany.

Není naděje.Každý živý zemře.A já budu první.

Stěny pokoje se naklánějí k sobě,pomalu,bez hlesu a proradně.Jsou měkké,porostlé šupinami a modré,blankytně modré,sálá z nich žár a vzrušení lovce.

A už jsou u mě,něžně mne obejmuly a sevřely a zdvíhají a vytlačují mne vzhůru,nespěchají,opatrně mě uchopily a když se zastavily a zůstaly viset ve vzduchu,vysoko nad zemí,zazářila nade mnou dvě světla.

Čistá a průzračná,plná porozumění,bledá a mrtvá světla,prohlížela si mou bázeň a bavila se mou trýzní,ta palčivá,mrtvá světla.Pak ten drak rozevřel ohromné mohutné čelisti a rozžvýkal mě modrými tesáky.

Zbytky těla,kosti,vlasy a zelený hnis vyplivl a pokojem kolem slepého člověka prošel stařec,rozlámaný a kolem jeho studené hlavy tančily modré oči.

 

---