Podívný život

         Ano, můj život je velmi podivný. Už mé zrození bylo zvláštní. A nepříjemné. Přihlíželo mu spousta lidí. A možná by se přímo dalo říct, že mu přihlížel celý dav. Mé zrození bylo snad i společenskou událostí. Přesto však jsem přišel na tento svět v bolesti. Doprovázen emocemi, jako znechucení, děs, pobouření, ale i radost. Škodolibá radost. Perverzní potěšení.

Okamžik mého probuzení donutil mnohé odvrátit tvář, z čehož usuzuji, že to pro ně nebyl zrovna příjemný moment.

Doufal jsem, že to bude první i poslední traumatický okamžik mého života, ale velmi jsem se mýlil.

Dav lidí, kteří sledovali počátek mého života se pomalu rozptýlil a zástupy značně prořídly, ale prostranství, které zaplňovali nebylo nikdy úplně prázdné. Po několika hodinách se na tom malém náměstíčku objevilo i několik stánků, ale nemyslím, že jejich majitelé si vydělají na lepší život. Možná to bude i mnou, protože se na mně často zlověstně dívají.

Zvláštní je, že i když do sebe lidé často vrážejí, ode mě udržují odstup. To jsem vážně tak odporný? Jejich pohledy o tom vypovídají velmi silně.

Velmi zvláštní mi připadá i má vlastní existence. Cítím se velmi lehce. Jako bych se vznášel. Na druhé straně ale jaksi tuším pouto, které mi nedovoluje opustit toto místo.

Můj pohled na svět je taky podivný. Na všechny se dívám jaksi shora. Lidé, kteří kolem mě procházejí jsou z mého pohledu hlavami. Hlavami s pokrývkami i bez pokrývek. Hlavami černými, hnědými a bílými i červenými. Velká spousta hlav.

Některé hlavy se občas ke mně otáčejí, ale málokdo se mi podívá zpříma do očí. A kdo to udělá, nevydržel dlouho. Jako by jim můj pohled vypaloval do duše ohnivý cejch.

Slunce mezitím bez šance na zastavení vystoupilo vysoko nad obzor a začalo mi pálit do zad. Na mém těle se vytvořila lepkavá vrstva. V krku mám sucho, ale nemyslím, že bych dostal šanci si ho propláchnout třeba i jen chladnou vodou.

Tahle existence mi není vůbec příjemná. Všichni se drží v povzdálí a já si připadám velmi osamělý. Kdybych tak k nim alespoň mohl promluvit. Snad bych upoutal něčí pozornost a dokázal bych navázat rozhovor. To by tak bylo něco, moct si s někým popovídat. Možná bych se dověděl něco více o tom, proč se mě všichni obávají.

Slunce mi přešlo nad hlavou a začalo mi svítit do očí. Obraz přede mnou se ztratil v oslepivém proudu zlatých paprsků. Bylo to snad i horší než mučidla. Nemohl jsem proti tomu nic udělat. Přestalo to až k večeru. To se ten zlatý míč sklonil k obzoru a začal se schovávat za hory v dálce.

A to byl první a poslední nádherný okamžik mého života. Vzduch přede mnou se zrůžověl. Po obzoru se rozlilo červené víno a po nebi plula karmínová oblaka. Černé hory přecházely v tmavou červeň a ta poté zesvětlovala, až se začala oranžová mísit s modrou a vytvořila prazvláštní odstín. Ten pak přecházel ve žmolku, posázenou růžovými beránky. Obloha úplně nehoře byla tmavá, vyšívaná démanty nejjasnějších hvězd.