Jarní omyl

Zlaté jarní slunce nehřeje již více,

neobstojí žáru lásky mojí svíce,

střežené mnou hluboce,

mám ji přímo u srdce.

Chladný jarní vítr do vlasů se mi vplétá,

poslední dotek zimy, přichází čas léta.

Však slunce již postoupilo na obloze.

"Nepřijde!" křičí vítr, stroze.

Studený jarní mráz pod šaty mi bloudí,

snad milá má, v té krajině nezabloudí,

po tom zlém vnuknutí větru,

náhle je mi zima, v svetru.

Bledý jarní měsíc, slzy ozařuje,

poze k mojí milé, volání mé pluje,

ztratit se tu nemohla, dobře tu to zná,

osamělá postava, zachmuřená, tajemná.

Černý jarní šat, kryje bledé tělo,

co ještě před chvílí, touhou se tu chvělo,

není teď dobrá doba, pro srdce osamělá,

chlapce útrap osvobodila jen jediná střela.

.....

Velká láska velmi hřeje srdce, když však odejde, srdce vychladá.

A právě rozdíl mezi teplotami je ona bolest, někde tam, tam uvnitř, proto ztráta velké lásky tolik bolí...