Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO lásce a umírání
Autor
Minstrel
Má slohová práce na volné téma...
Spěchal jsem. Už teď jsem měl zpoždění. Prodíral jsem se davem pochodujícím po ulici. Náhle jsem do někoho vrazil. Byla to dívka. Spadla a lehce vykřikla. Rychle jsem se otočil. Slepě se kolem sebe rozhlížela. O kousek dál ležela bílá hůlka. Poklekl jsem k ní a něžně jí uchopil za ruku.
“Moc se omlouvám,” řekl jsem a pomáhal jsem jí vstát.
“To je v pořádku,” usmála se. Vypadala jako by něco hledala.
“Ne to není v pořádku!” řekl jsem možná poněkud podrážděně. Byl jsem sám na sebe opravdu hodně naštvaný.
“Počkej, podám ti hůlku,” pokračoval jsem už mírněji.
Sehnul jsem se a vtiskl jí hůlku do něžné ručky. Znovu se usmála a poděkovala.
Byla neuvěřitelně krásná. Vlastně jsem si toho všiml až po chvíli. Byla taková jemná a působila přímo andělským dojmem. Její plavé vlasy se v té záplavě slunce leskly přímo nadpozemsky. Její tvář byla nepřirozeně bledá. Z pod jemného obočí se na mě usmívaly zelené oči-slepé oči. Mezi nimi se rýsovala drobná vráska. Malý nosík a jasně červené rty jen podtrhova
ly dokonalost její tváře. Byla menší než-li já, přesto vypadala vysoce.Úplně jsem zapomněl, že někam spěchám.
“Nechceš se projít?” zeptal jsem se jemně. Začervenala se jako vlčí mák, ale svolila.
Procházeli jsme se ulicemi, a pak jsem jí zavedl do parku
. Vedl jsem jí a ona do mě byla pevně zaklesnutá. Po chvíli mě napadlo, že jsem se ještě nepředstavil.“ Jmenuji se Dan,” přerušil jsem klid jež narušoval pouze zpěv ptáčku doprovázen lípami šumícími něžným vánkem.
“Já Markéta,” špitla.
Pak jsme zase mlčel
i a byl jsem to znovu já, kdo porušil sladké ticho.“Víš co, půjdeme si dát limonádu,” řekl jsem a vedl jí do malé kavárny.Dali jsme si citrónovou a ona se usmívala. A já byl šťastný. Jako by ani nebyl rok 1939.
Začalo se stmívat, a tak jsem jí nabídl, že ji doprovodím domů. Souhlasila. A tak jsme šli tmavnoucí Prahou. Ochladilo se, a proto jsem jí přes ramena dal své sako. A tak jsme šli před její dům. Tam jsme se rozloučili. Otáčel jsem se a chtěl odejít.
“Dane!” zavolala jako by vystrašeně.
“ Ano?” ozv
al jsem se s větší naléhavostí v hlase než jsem si přál.“Přijdeš zítra?” zeptala se stísněně.
“Ano, přijdu,” odpověděl jsem a otočil se.
“Dobrou noc!” zavolala za mnou.
“I tobě!” popřál jsem jí přes rameno a vlekl jsem se ztichlými ulicemi domů. Když jsem došel k činžovnímu domu, ve kterém jsem bydlel, podíval jsem se na nebe. Hvězdičky laskavě zářili na zem. Rychle jsem vyběhl po schodech ke svému bytu. Udělal jsem si večeři a rychle jí snědl. Pak jsem šel spát. Ulehl jsem, ale nemohl jsem usnout. Před
očima mi neustále vyvstával její obraz. Nakonec jsem usnul až chvíli nad ránem.Dopoledne jsem se vydal za ní. Otevřela mi její matka, když mě uviděla usmála se. Bylo chladno a schylovalo se k dešti.
“Pojď dál,” stále se usmívala a pozvala mě dovnitř. Vešel jsem do jejich upraveného bytu. Seděla v křesle a poslouchala rádio. Její matka nás nechala o samotě. Rádio vyluzovalo tóny valčíku a taky jsem jí to hned řekl.
Usmála se a vzdychla: “ Taky bych chtěla umět tančit”.
Na nic jsem nečekal a popadl jí do náručí a začal jsem se s ní točit. A ona se smála a i já se smál. Potom jsem jí vysvětlil kroky a tančili jsme. Vyrušila nás až její matka. Byl čas oběda. Chtěl jsem jít domů, ale ta hodná paní mě zadržela. Poobědval jsem s nimi.
Po obědě jsem si s Markétkou povídal. Z rádia se nesly verše. Když utichly a zazněly první tóny walzu začal jsem jí šeptat své nedokonalé básně. Útržky na které jsem si náhodou vzpomněl. A taky Šrámka. Toho poznala a smála se mi a já byl uražený. Ale jen na chvilku. Chtěla slyšet d
alší básně, ale já si už na nic nevzpomínal. Nakonec jsem jí slíbil, že jí zítra zase zarecituji. Měla radost. Ale mezitím se na Prahu snesl soumrak a já se vydal opět domů.Netušil jsem, že fašisti co nevidět zaútočí. Jediná věc, na kterou jsem byl schop
en myslet byla Markétka.A tak to chodilo den za dnem. Po týdnu mi dala první polibek. Vše bylo tak krásné a zdálo se, že naše štěstí potrvá věčně.
Netrvalo- ani ne po dvou týdnech vtrhli Němci na naše území. Tehdy jsem se rozhodl. Rozloučil jsem se s Markétkou. Plakala, prosila mne ať neodcházím, ale já neměl stání. Slíbal jsem jí slzy z tváře. Cítil jsem její doteky ve tváři. Srdce mi pukalo bolestí, ale musel jsem jít. Políbil jsem jí na její rty a odešel. Stála na zápraží a já cítil její slepý pohle
d v zádech. Nemohl jsem…chtěl jsem se otočit, ale už bych nedokázal odejít. Zatnul jsem pěsti a stiskl rty. Z očí mi kanuly slzy, ale šel jsem.“Lásko já se vrátím,” neustále jsem si opakoval. A pak jsem utekl do Ruska.
S rozhořčením jsem sledoval, co se děje v mé vlasti a bojoval v Českých legiích. Postupovali jsme. Získal jsem mnoho nových přátel a ještě více jsem jich v krutých bojích ztratil.
Nejvíce jsem, ale litoval své slepé lásky, která určitě trpěla. A pak jsme stanuli před Prahou. Chystal se nálet. Městem se nesl řev sirén a my jsme se hnali ulicemi. Zabíjeli jsme Němce a oni zabíjeli nás.
A pak jsem jí uviděl. Na křižovatce. Svýma nevidomýma očima se vyděšeně dívala kolem. Tápala. Neměla hůlku. Z protější ulice se na nás hnali fašisti.. Zavolal jsem na ni a ano se otočila mým směrem. Ale vzduchem náhle zazněl výstřel. Skopčák vystřelil.
Vše bylo náhle jako ve snu. Zatočila se jako korouhvička ve větru a skácela se k zemi. Zastudilo mě u srdce. I přes střelbu jsem slyšel její srdceryvný nářek. Cítil jsem její bolest. Rozběhl jsem se k ní a kamarádi mě následovali. Stříleli jsme a Němci ustupovali. Naši se je jali pronásledovat, ale já zůstal klečet u ní. Těžce dýchala. Políbil jsem jí a šeptal jsem jí, že ji miluji. Plakala a slzy jí stékaly po t
váři. Krev jí vytékala z úst. Políbil jsem jí a ona mne, a pak, pak nedýchala. Zoufale jsem jí líbal a snažil se jí vdechnout život. Byl jsem zoufalý a plakal jsem. Vytáhl jsem z pouzdra u pasu revolver a hlaveň strčil do úst. Pomalu jsem natáhl kohoutek a zmáčkl spoušť…bylo to rychlé…záblesk a tma.Utekl jsem..utekl jsem za ní…