Půlnoc.
Vítr se po sněhu ulicemi klouže,
výská si, vždyť mu nic nestojí v cestě.
Objímá komíny, hvízdá jim do uší
a vyhazuje kamínky sněhových diamantů
do nebe – až ke hvězdám.
Svým dlouhým jazykem leští udusaný sníh,
aby se ty noční krasavice měly v čem zhlížet,
i autům fouká do očí bílou vánici.

Půlnoc.
Deka mne hladí tam, kde Tvoje ruce nemohou,
polštář mi šeptá, že i Ty jsi na něm spal,
mé tělo se stalo válečkem na nekonečné posteli,
trápím ji, tisknu ji, válím ji
- zlostně, aby mi vydala vzpomínky.

Na Tebe a na Tvé tělo.
Nesténá, nepraská, nevrže, nehlučí,

pouze mi šeptá, že tu nejsi.

Půlnoc.
Vítr skučí v mé duši a odmotává svá bílá vlákna,

fábory ze sněhu protkané stříbrnou nití
a mezi vlasy, mezi vousy je za Tebou nese,
ty stehy mé touhy
společně s Tebou pohárem lásky vítat půlnoc.

Ráno.
Když Ty teď pohlédneš do zahrady,
do Tvého svítání a nedozírné dálky,v mou půlnoc,

uzříš mne ve větvích ojíněných stromů.
Pak ucítíš polibky mého půlnočního větru.
To on mi ukradl vláhu ze slz samoty
a odnesl ji na strom před Tvým oknem,
aby z něho vytvořil naši zimní jabloň.

February 12, 2003