Droga

Na zemi ležel mladý muž. Jeho oblečení bylo špinavé a roztrhané. Zrovna se probíral z bezesné noci. Otevřel oči, ale musel si je zastínit před ostrým ranním světlem. Podíval se na sebe a kýchnul. Skrz promočené oblečení mu pronikal chlad až na kůži.

         Rozhlédl se kolem sebe a snažil si vzpomenout, kde to vlastně je. Jak se dostal na tak špinavé místo? Bylo to těžké, ale brzy se začaly v jeho mysli objevovat mlhavé vzpomínky na události včerejšího večera.

         Ta první byla na nějakého muže. Jeho tvář měl rozmazanou. Podával mu nějakou věc. Byla to…injekční stříkačka. Ano. Měl to být zaručeně nejlepší lék na trápení a nejlepší společník pro každou příležitost. Prostě Královna noci. Zaručenej odvaz! Ale na jaké trápení ji potřeboval?

         Pak kráčel cestou až k budově se světélkujícím nápisem. Vešel dovnitř a skrz sál plný lidí v jakémsi rytmickém šílenství si to namířil k dalším dveřím. Další místnost byla malá a strohá. Světlo, bílé zdi, zrcadlo, zdroj vody a nějaké další zařízení, kterému nevěnoval pozornost. Nevzpomněl si už ale, jak se místnost jmenovala. Nejspíš však byla velmi vhodná k použití toho, co si koupil, až už to bylo cokoliv. Píchl se do ruky. Pocity, které při tom zažíval, byly kouzelné a tak intenzivní! Jeho tělem se rozlil nádherný pocit tepla a sebedůvěry. Cítil, jak jím prostupuje „harmonie vesmíru“ a šedé stěny ožily barvami a jeho obraz, kterému právě čelil, získal nové rozměry. Všechno to ožilo a vířilo kolem něj v rytmu hudby.

         Vrátil se do sálu s hudbou. Lidé se tam koncentrovali na volném prostranství a vytvářeli tak dav, který však byl rozdělen do dvojic a malých skupin. Ale čím se to řídil jejich pohyb?

Asi to bylo super, protože se k těm lidem přidal. Proplétal se mezi nimi ke středu davu a rozhlížel se, až spatřil nádhernou dívku a dostal na ni chuť. Vydal se k ní a políbil ji. Velmi se mu to líbilo, ale jí ne. A nejspíš nebyla sama, protože ho někdo odtrhl. Hodil s ním o zem, pak ho popadl a někam ho táhl. Chytil ho za oblečení, vyzdvihnul na nohy a udeřil do obličeje. Sáhl si teď na to místo a syknul bolestí. Předtím mu to nevadilo. Ležel na zemi. Zmatený a šokovaný vývojem událostí. Bylo to přece úžasné, tak proč to muselo skončit?

Ne bolest, ale nějaká jiná mocná síla ho držela na zemi a nedovolila mu vstát. Byl jak přikovaný a každý pohyb vyžadoval mohutné úsilí. A tak se raději nehýbal a nabíral sil. Zavřel oči a na chvíli usnul.

         Když se probral z krátkého spánku, měl už dost sil na to aby vstal. Jeho svaly byly stále ještě chabé, ale jeho vůle jej podržela. Chtěl dokončit to, co začal, ale tentokráte s jinou ženou. Takovou, která by mu neodmlouvala. Tehdy přesně věděl kam má jít, ale nyní marně vzpomínal.

         Vešel do další budovy, popovídal si s cizí ženou a veliký muž ho zavedl do pokoje, kde ležela dívka jeho snů. Ta mu pomalu svlékla šaty a dotýkala se ho ústy a jakousi příjemnou věcí v nich. Bylo to nádherné. I teď se znovu se mu před očima zjevily překrásně barvy a jako by zpětně vnímal pocity rozkoše, které mu dávala. Tím si byl jist, ale už si na to moc nepamatoval.

Pak mu ta dívka podala malý balíček, ale on ho nechtěl a zahodil ho. Vrhl se na ni! Nelíbilo se jí to a začala křičet!!! Hned nato se vtrhli do pokoje dva muži a odtrhli ho od ní. Opět. Donutili ho se obléknout. Tentokráte to však již musel udělat sám. Když byl hotov vyhodili ho. Předtím mu ale vzali takovou černou věc a vytáhli z ní několik malých zelených papírků. A možná měly i nějakou jinou barvu. Co je to vlastně barva?

         Pak ji vrátili a on ji strčil zpátky. Sáhl si na to místo a tu věc tam našel. Podíval se do ní a byla prázdná. Ale tehda byla ještě plná, tak co se to včera ještě stalo?

         Nejspíš šel zase za tím prvním mužem. Vzal si od něho ještě jednu tu věc co předtím a dal mu za ni zbytek těch papírků ze své věci. A proto teď byla prázdná. Ten muž mu pak ještě říkal něco o té věci, ale bylo to všechno nějaké divné.

         Vzpomněl si ještě, že šel po cestě a zastavili ho dva stejně oblečení muži, ale už si nevzpomínal, co měli na sobě.

         Chtěli po něm vědět, kdo je, odkud je a ještě pár dalších věcí. Teď si už nevzpomněl,  co to bylo, ale taky nějak nemohl pochopit důvod, smysl, ba ani obsah těchhle otázek, nebo co to vlastně bylo. Vlastně ho teď i štvalo, že nezná odpovědi na to všechno.

Rozrušilo ho, že to neví. Vzal si hlavu do dlaní a skoro se rozbrečel vztekem. Zaťal pěsti a začal jimi bušit o vlhkou zem. Snažil se koncentrovat a rozpomenout se. Aby se to všechno ti muži dověděli, chtěli po něm nějakou věc a on jim ji ukázal. Sáhl si na místo odkud ji vzal a kam ji zase vrátil. Zase tam byla. Byl na ní cizí muž, kterého kdysi znal. Možná to byl jeho přítel, ale nějak si na něj nemohl vzpomenout. Byly tam i podivné značky, nebo malé obrázky. Kdysi je znal, ale nyní ani netušil k čemu jsou. Něco se dělo, nebo stalo. Ale co? Jako by ani nevěděl kdo je on sám.

Ti muži ho nakonec nechali jít. Šel na místo, kde nebyl nikdy předtím. Ale kam?

         Když tam došel, posadil se a znovu použil zakoupenou věc. Moc ho nepovzbudila, a tak raději usnul spánkem beze snu.

         Potom si ještě pamatoval, že se probudil a světlo se mu zdálo příliš ostré. Na něco vzpomínal. Ale proč? A na co?

         Najednou se s ním začalo něco dít. Nevěděl, co má dělat. Kdysi to věděl, ale teď  byla jeho mysl podivně prázdná.

         Udusil se.

         Zapomněl dýchat.