Smrt hvězdy

Po celé věky,miliony let,

kruhová výduť zvaná hvězda bez ustání žhne,

ramena světla její temnotu prostřelí,

jak černý plášť kalený šíp z oceli

a zdraví dálavy,vesmírem se směje,

ta hvězda ale netuší,že pomaličku tleje.

Nabité energií,úrodnou půdou kypí její jádro,

žije jen ohňostroji,má pochybností málo,

však jednoho dne znaví ji ty oslavy,

utichá,mlčí,hasnou její základy,

do sebe propadá se,úzkost skrývá,

chladne a chřadne,smrt nad ní zívá,

až potlačenou bolestí,posledním výkřikem

oslní,omráčí,výbuchem přiťukne si se smutkem,

svým jasem zahanbí Mléčnou dráhu,

však naposled vzepřela se smrti chřtánu,

zbyl z ní jen vítr a hvězdný prach,

zabili hvězdu,hledejte-čas,to byl její vrah.