Připravte se na to, že tahle povídka má deset stránek A4. Její psaní bylo pro mne malým dobrodružstvím. Myslím, že určitě stojí za přečtení. Kdo z Vás uhádne, ve kterém městečku se odehrává převážná část příběhu? Těším se na Vaše názory.

Klášter kartuziánů

 

Napsal: Fagus,  fagus@email.cz

 

            Blesk na několik okamžiků ozářil sochu starého vousatého muže uvnitř kostela. V tu chvíli vypadal opravdu jako živý.

Na jiném místě, nedaleko odtud, zablikala u stropu slabá začouzená žárovka. Krátce

na to zahřmělo. Žárovka osvětlovala skromně zařízenou místnost. Na stěnách stránky

z pánských časopisů. Uprostřed starý zapatlaný stůl se třemi zapatlanými hrnky s čajem. Kolem sedí tři chlapi a hrají karty.

Dveře jsou zamčené.  Zvenčí.

Vězni nedostávají klíč...

 

Nudná hra pomalu ustoupila zajímavějšímu tématu. Svalnatý muž v s oholenou hlavou se sehnul na zem pro cigaretu: "Teda chlapi, jak já bych si dal ženskou! Mohla by bejt klidně

i vošklivá, to je fuk, hlavně když to bude ženská!" Zasněně se mu leskly oči.

"Co ty, Bačkoro, měls vůbec někdy ženskou?" Obrátil se přitom na hubeného mladíka ve svetru, přičemž mu položil svou potetovanou tlapu za krk.

Bačkora chvíli strnule zíral někam skrze stůl. "Víš, Žabáku, měl, dokonce dvě. Ale obě už jsou ňákou dobu  vdaný. Zatímco já tu kejsnu," povzdechl si.

"Nevěš hlavu, synku," poplácal ho Žabák mohutnou prackou po zádech. "Až odsud

za pár let vypadneš, určitě si zas ňákou najdeš. Třeba i vdanou, na tom čerta starýho záleží!" Usmál se a odhalil přitom zuby zhnědlé od cigaret.

"A co ty, filozofe," kývl na prošedivělého čtyřicátníka naproti němu.

Ten sebou cuknul,  vytržen ze zamyšlení.

"To víte, chlapi, ženská tady chybí asi každýmu. Snesl bych to skoro s každou. A snad i s tou, co mě sem dostala."

"Myslíš Terezku?" usmál se jízlivě Žabák.

 

Všichni věděli, že Trojan sedí za znásilnění. Při nějaké satanské mši se měli všichni zúčastnění rozdělit do párů a rituálně se spolu vyspat. Na něho vyšla mladá sedmnáctiletá holka. Byla spíš zvědavá a zalekla se, když jí došlo, kam se dostala. Ještě než běžela

na policii, stačila mu ukrást peněženku. Trojan si podle všeho ani neužil. Druhý den ráno ho sbalili. A  Tereza ho usvědčila.

 

"Myslím, že se bála doma říct, kde byla. Proto mě udala. Aby ji litovali a moc se nevyptávali. Ale je to docela kočka."

Ty seš, filozofe, docela zvláštní. Jak to děláš, že tě nic nerozhází?" vložil se do debaty Bačkora a usrkl se ze zahnědlého hrnku trochu hořkého čaje.

"Žiju ze dne na den. Nezajímá mě, co bude. Jako kdyby měl zejtra nastat konec světa. Chápeš to?"

"Ne,"ozval se Žabák.

"Hele, a tys studoval ňákou jógu nebo co?" zajímal se Bačkora.

"Trochu jsem koketoval s egyptskou magií," odpověděl nevzrušeně Trojan a taky se napil ze svého hrnku.

"Hele, to dovedeš čarovat jenom mumie, viď. Ale svedeš třeba flašku rumu?" nedal si pokoj Bačkora a zasmál se svému vtipu.

"Seš blbej, kdyby to uměl, tak tady už dávno nehnije. Zmizel by jako Copperfield!“ opáčil Bačkora.

„Chlapci, jak mě se stejská po svobodě. A po pívu." Žabák se slastně olíznul.

"S tím útěkem to není tak úplně marná myšlenka. Tenhle kriminál je přestavěnej klášter. Kdo ví, kde všude nechali mniši vybudovat tajný chodby, " zafilozofoval si Trojan.

"To je teda pěkná blbost, jestli tu ňáký byly, tak už jsou dávno objevený a důkladně zazděný," zabručel Žabák a bylo vidět, že se už na tohle téma nehodlá dál bavit. "Spíš bysme měli dát dohromady ňáký prachy, aby nám sem bachaři propašovali trochu chlastu."

Jeho myšlenky nabraly zcela jiný směr a tak ani nepostřehl, jak si Trojan spíš pro sebe potichu opakoval: "Kdo ví..."

"Moje řeč, taky už bych se něčeho pořádnýho napil," přidal se chlapsky Bačkora.

"Pro tebe tak akorát mlíko, mladej," uzemnil ho Žabák, ale usmál se.

 

Vítr zatím odvál bouřku někam k východu a stařec v kostele se stal znovu sochou. Denní světlo smylo jeho zasmušilý výraz. Ale jen do příštích událostí.

 

Žabák si otočil židli k oknu, opřel si nohy o okenní parapet a vystavil svoje smradlavé nohy na sluníčko.

"Bačkoro, zejtra to domluvíš s bachařema," dodal a s blaženým úsměvem přivřel oči.

"Jó, jasně," odvětil chlapsky Bačkora.

Trojanovi neušel jeho úšklebek.

Budu si na tebe chlapečku dávat větší pozor, pomyslel si, ale dělal že nic neviděl.

Lehl si na ustlanou postel a vytáhl zpod polštáře knihu. Co chvíli zavřel oči. O něčem přemýšlel.

Bačkora si lehl taky na postel, přehodil přes sebe erární khaki deku a za chvíli

už pravidelně odfukoval. Nebýt těch pitomých večerních nástupů, mohl spát až do rána…

 

XXXXXXX

 

Práce na stavbě v tomhle vedru není žádný med. Ale dík za ni. Jinak by člověk chcípnul nudou. Třiadvacet hodin na cele, pořád ty samý ksichty, zábava žádná. Tyhle myšlenky se honily Bačkorovi hlavou když znovu zasekával krumpáč do blátivé zeminy. Vedle něho zatím Žabák mydlil do země svým krumpáčem, jako by si chtěl na té hlíně vybít zlost za celý svět i za to, že nemá žádnou ženskou.

"Divím se tomu Trojanovi, že to tam sám vydrží. Co tam ten chlap sám celý dny dělá," bručel si pro sebe Bačkora a na chvíli přestal kopat. Když už tak stál delší dobu, všiml si toho dozírající bachař:

"Hele, chlape jestli se ti nechce dělat, můžeš zítra zůstat na cele. Někdo jiný si  to

s tebou rád vymění!"

Bačkora sebou trhl a vzhlédl vzhůru z příkopu.

„Víte, veliteli, přemýšlím, co asi dělá celý dni Trojan sám. Do práce chodí jen občas, aby neměl dluhy za pobyt, a pak je zas celý dny sám!"

"To by ses měl spíš zeptat jeho."

"Nojó, když on je tajemnej jak karpatskej hrad." Rozhlédl se, zda ho někdo neposlouchá a skoro zašeptal: "Veliteli, já myslím, že by nejradši zdrhnul.“ Pohlédl na Dušku, co on na to.

Náhle sebou trhl - ucítil bodavou bolest v hrudi. Měl by snad raději mlčet.

Rychle to ale přešlo a tak, o něco pomaleji, pokračoval: "Povídal o nějakých tajných chodbách, co tu prej nechali mniši. A všim sem si, že čte teď divnou knihu o katedrálách

od ňákýho Fulcaliho."

"Fulcaneliho, opravil ho bachař Duška a hlavou mu bleskla myšlenka na spojence

v jeho zálibě. Ještě musím zjistit, co všechno ví, pomyslel si a pokračoval: "Taky jsem ji četl. A ty myslíš, že náš kriminál je nějaká katedrála a že v tý knížce píšou, jak z něho utéct? Býval tu opravdu v sedumnáctým století klášter kartuziánů, založený Albrechtem z Valdštejna - jestli ti to jméno něco říká, " podíval se tázavě na Bačkoru.

Ten dělal že ho to zajímá – a možná ho to opravdu zajímalo.

Duška tedy pokračoval: "Jenže klášter na konci osumnáctýho století zrušili a v půlce devatenáctýho z něho udělali vězení. Klášter zůstal v původní podobě do dneška a to včetně kostela. Jen v klášterních celách vystřídal mnichy - hádej kdo?" usmál se Duška.

"Ale veliteli, co podzemní chodby, mezi vězněma se o nich dost povídá," zajímal se Bačkora.

"Hochu, tak na to zapomeň. Sice je tam spousta chodeb, dokonce v několika patrech nad sebou, ale jsou dobře zajištěné. Jestli mi rozumíš, " podíval se znovu tázavě na Bačkoru.

"Jsou zabetonovaný?" hádal Bačkora.

"No, to ano, ale každýho, kdo by se tam přeci jen dostal, by potom sbírali na podlaze po kouskách!"

Bačkora, přesvědčen, nepotřeboval další vysvětlování. Zamyšleně kývl. Právě si  vzpomněl, čím ho včera Žabák pověřil. Zalovil  v kapse a vytáhl ruličku bankovek. Rozhlédl se kolem, zda se nikdo nedívá a bojácně vzhlédl k bachaři: "Pane veliteli, nešlo by sehnat něco k pití."

Duška pochopil ale naoko nechápavě se na něho podíval.

"To snad nemyslíte vážně, odsouzený," rozkřikl se a naznačil, že by mohl sundat obušek z opasku. "Chci tě vidět makat, až se z tebe bude kouřit. A buď moc rád, že tě nenahlásím."

Bačkora svěsil hlavu a bylo vidět jak červená. Dal se znovu do práce. Věděl, že si to s ním Žabák po práci vyřídí.

 

XXXXXXX

 

Malým oknem pronikalo do cely sluníčko a jeho světlo se matně odráželo

od zašedlých stěn.

U stolu seděl zpříma se zavřenýma očima Trojan. Nehýbal se. Jeho mysl bloudila daleko

za zdmi vězení. Uvažoval: Doufám, že Fulcanelli dobře ví, co píše o některých starých kostelích.

Dá se mezi ně počítat i tenhle vězeňský?

Otevřel oči."Ano! Co když je to jeden z nich!" zašeptal a na tváři se mu mihl úsměv.

Znovu zavřel oči a pevně se soustředil. Jeho obličej dostal našedlý odstín. Setrval tak nehnutě asi deset minut. Pak se zhluboka nadechl a jeho tělo se uvolnilo. Právě včas, neboť se právě ozvalo vrznutí dveří.

Žabák a Bačkora se vrátili z šichty. Sotva za nimi zaklaply dveře, uvědomili si oba,

že je něco jinak. "Kruci, co to zas je!" zabručel si pro sebe Žabák.

V místnosti se vznášel strach. Nalepil se na oba příchozí. a sílil z jejich bázně.

Než se stačili Trojana na cokoli zeptat, zarachotil v zámku znovu klíč.

 

Ve dveřích se objevil dozorce Duška:"Trojane, pojďte prosím se mnou. Několik okamžiků bylo ticho. To si Bačkora se Žabákem vyměnili pohledy. To slovo od dozorců ještě nikdy neslyšeli.

Vzápětí se oba podívali tázavě na Trojana, který jen pokrčil rameny. Zalovil v plechové skřínce, vytáhl pruhovanou kazajku s číslem a ledabyle si ji přehodil přes rameno. Ještě než odešel, bylo možno zahlédnout v jeho tváři náznak uspokojení.

Oba vězni osaměli.  Celá místnost byla naplněna čímsi neznámým, nepříjemným, hrozivým. S rostoucím neklidem nabýval jejich neviditelný společník na síle.

 

 

XXXXXXX

 

Duška zavedl Trojana do prázdné návštěvní místnosti a nabídl mu židli.  Chvíli přemýšlel, jak by nejlépe začal:

"Koupil jsem kdysi náhodou takovou knížku. Myslím, že se jmenovala Brána

do vnitřních vesmírů. Přečetl jsem ji tenkrát jedním dechem. Psalo se tam o lidský duši,

o tom, jak máme nejdřív poznat sami sebe abysme mohli porozumět druhým. Nějaký cvičení na zvýšení pozornosti a představivosti. Prej průprava budoucího magika. A taky se tam psalo o vyvolávání přírodních duchů a o ovládání počasí. O bytostech co žijou na Slunci

a na planetách. Říkal jsem si, že to je  spíš krásná pohádka než aby to byla pra vda. Ale stejně mně to vrtalo hlavou. Co když opravdu existujou? Co když jsme stvořený k jinýmu životu než jakej žijeme.

Tak se vás chci zeptat, jestli o tom něco víte."

Trojan pozorně poslouchal. Byl poněkud překvapen. Dal si ale záležet, aby to na něm nebylo znát.

"A proč se na to ptáte zrovna mě?" Zatvářil se udiveně.

"Doneslo se mi, že čteš Fulcanelliho, tak jsem si myslel..."

"No a je to snad zakázaný?"

"Počkej, nemyslel jsem to tak. Chci vědět, jestli je pravda, co se píše v těch knížkách. Jestli opravdu existuje souběžně s naším svět duchů, kteří o nás vědí, ale my o nich ne.

A jestli je inteligence jejich králů skutečně tak hodně vzdálená naší. Ještě nikdy jsem nepotkal člověka, který tohle všechno nepoznal jen z knížek."

"A vy jako myslíte, že já…? To jste ale hezky vedle."

"Prosím, víš-li o tom něco, řekni mi to. Určitě jsi už něco zkoušel," žadonil Duška.

Vůbec to nevypadalo jako rozhovor dozorce s vězněm.

 

XXXXXXX

 

Ani Bačkorovi ani Žabákovi se dosud nepodařilo zbavit se nepříjemných pocitů.

Temná, strašidelná atmosféra z cely dosud nevyprchala. Naopak, zdálo se, že stále pomalu sílí.

K zbláznění.

V nejtmavším koutě se mihl stín. Ne, to nebyl stín. Byl to shrbený starý muž. Vypadal jako mnich – hnědý omšelý plášt a na hlavě kapuci. Opíral se o těžkou sukovitou hůl.

Do obličeje mu nebylo vidět. Vypadal úplně jako živý.

Bačkora ani Žabák se nezmohli na slovo.

Stařec si jich nevšímal. Kráček zvolna přes místnost. Zastavil se u Trojanovy skříňky

a vytáhl ze spodní přihrádky starou zažloutlou knihu s obrázkem kouzelníka. Beze slova si ji založil pod paži a pokračoval v důstojné chůzi. Před zdí se na okamžik zastavil, pootočil hlavu jako by se chtěl ohlédnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Bylo vidět, jak se zhluboka nadechl, pak udělal krok a - zmizel ve zdi.

 

Krátce po odchodu mnicha se vyčistil v cele vzduch. Bačkora se Žabákem by přísahali, že to byl člověk z masa a kostí. Oběma se ulevilo. Jako by právě pohřbili čtrnáct dní starou mrtvolu. Podívali se na sebe a jako jeden muž se vrhli na Trojanovu skříňku. Ve spodní přihrádce objevili hned na kraji několik na sobě naskládaných knih. Vedle ležely dvě fialové, napůl shořelé svíčky. Jinak nic. Žabák zklamaně přibouchl dvířka a sedl si unaveně na postel. Bačkora chvíli kroutil hlavou a pak udělal totéž.

Bylo toho na ně nějak moc.

 

XXXXXXX

 

Duškův upřímný zájem vzbudil v Trojanovi soucit. I přes svou uzavřenost se rozhodl, že se o pár svých zážitků podělí. Mít bachaře, který mi bude zavázán, nemůže nikdy škodit.  Obzvlášť ve vězení, kde se musí spoléhat každý sám na sebe, uvažoval a nahlas pokračoval:

"Dobře, něco málo o těchhle věcech znám. Co by vás teda zajímalo?"

"Dokážeš třeba měnit počasí?" zeptal se Duška s vážnou tváří.

Trojan se v duchu musel pousmát jeho naivitě. Mohl se klidně zeptat na nejhlubší tajemství života a on by mu odpověděl. A zatím se zeptá na takovou pitomost. Zatvářil se jako věštkyně a rozhovořil se:

„Lidská zvědavost je tak neskutečně povrchní. Co se taky dá očekávat od lidí vychovaných televizními seriály? Člověče jsi sám sobě k pláči. Bojíš se podívat do zrcadla. Bojíš se, že bys tam ubohou, nafintěnou trosku ve lživém šatu, jediném odznaku příslušnosti

k "lepší" společnosti? Ještě že si nevidíš do duše. Z toho zmatku by ses určitě zbláznil. Každý člověk nosí ve svém nitru největší Dobro i největší Zlo. A obě tyhle složky jsou tak mocné,

že si to nikdo nedokáže představit. V lidském nitru se skrývá nepředstavitelná hrůza a jediný pohled na ni by většinu lidí zabil. Zlo nelítá někde venku a nečeká, až půjde někdo kolem,

aby si na něj sedlo. Ono je součástí nás samých, je naší druhou přirozeností. Je to špatně uvázaný pes špatného pána.

 

Trojan se podíval na Dušku. Podle jeho udiveného pohledu usoudil, že je na čase přestat. „Doufám, že vás nenudím. To bych opravdu nerad. Teď vám něco předvedu.“

A ukázal neurčitě do rohu místnosti. Z nejasných obrysů počala vznikat postava.

Žena téměř nepozemsky krásná. Duška chtěl už už něco říct, ale Trojan mu naznačil, aby mlčel. Oba muži se pak ještě chvíli kochali se jejím zjevem, než tento zmizel stejně rychle jako se  objevil.

"Jedna z chovanek zdejšího kláštera. Doufám, že se vám líbila stejně jako mně," povídá po chvilce Trojan.

"Ttto ano, moc." Duška byl očividně vyveden z míry.

"To je jen první schod na cestě do pevnosti skutečného světa."

"A jak jsi to dokázal?" zajímal se teď už o poznání klidnější Duška.

Trojan to přešel bez povšimnutí:

"Tenhle druh magie není kdovíjaké umění. Bytosti, které jsou nějaký způsobem - třeba i po staletí – spjaty s určitým místem, dokáže vidět každý, kdo se nějaký čas věnuje cvičení představivosti. Chce to jen vytrvat u několika primitivních cviků."

"A má snad každý starší dům takové krásné neviditelné obyvatele?" zajímal se dál dychtivě Duška.

Trojan si znovu povzdychl nad senzachtivostí svého společníka. Věděl, že ho nezmění. Byl kdysi taky takový.

"Ukaž mi ještě nějakou," žadonil Duška.

Trojan si uvědomil, že dostal Dušku do situace, kdy od něho může něco žádat.

"Jistá možnost by tady byla. Potřeboval bych se dostat do zdejšího kostela. Tam by se mi mohlo povést vyvolat dokonce několik takových krásných holek," pohlédl a Dušku a čekal na odpověď.

"Nojo, ale kostel je téměř úplně prázdný. Zachovale vypadá jen zvenčí. Co bys tam chtěl dělat?" tvářil se Duška nechápavě.

"Prázdný kostel bude stačit."

"Dobře, zkusím to nějak zařídit, ale nic neslibuju," odpověděl Duška a bylo vidět, že je spokojený.

Trojan byl také spokojen. Byl si jistý, že se dozorce bude snažit.

 

Trojan se vrátil na celu. Bledé tváře jeho spolubydlících prozrazovaly, že oba prožili krušné chvíle.

"Jste ňáký povadlí, jako byste celou noc flámovali."

Bačkora sebou trhl. Nepříjemně mu to připomnělo pití, které měl obstarat.

Žabák měl teď ale úplně jiné myšlenky: "Honzo, co nám to děláš. Byl tu klid do tý doby, než tě k nám dali. Nechybělo nám tu nic, snad kromě ženskejch a chlastu. Ale teď - zkus se bránit proti něčemu, co nevidíš. Co je proti tomu platný tohle," dodal smutně, pokrčil paži a ukázal na svůj výrazný biceps.

Bačkorovi dodal Žabákovo citlivé rozpoložení odvahu: "A teď ještě ten chlap. Vlez sem zdí, přehrabal ti skříňku a zmizel !"

"Jo ty myslíš Artestida," zvolal pobaveně Trojan.

"Co?!" vykřikli oba najednou.

"Arestido Torkia, mnich jednoho starého řádu." Na okamžik se zarazil, ale pak

s úsměvem pokračoval: "Teda označení mnich  se na něj tak úplně nehodí. Není tak svatej, jak vypadá. Nevěděl jsem, že vás poctí svojí návštěvou." Pak se však zamyšleně chytil za bradu. "Ale vy jste ho viděli. To je divný. Normálně se nikomu neukazuje. Většinou to znamená,

že se brzy něco stane !" A jen potichu, aby to neslyšeli, zašeptal: "A já asi už vím, co..."

 

XXXXXXX

 

V následujících dnech se život ve věznici vrátil do starých kolejí. Jen Bačkora se Žabákem si teď udržovali od Trojana zdravý odstup. Ač oba zarytí bezvěrci, pohlíželi na něho s určitou bázní. Jako na čaroděje. Příliš často se jim v mysli vracely vzpomínky na onu událost.

Jednou na stavbě Bačkora poznamenal směrem k Žabákovi: "Von byl Honza vždycky divnej. Nikdy si z ničeho nic nedělal. Jako by byl všude na světě doma - na Kanárech stejně jako  base. Jako by žil víc v těch svejch myšlenkách než na zemi."

Žabák souhlasně pokýval hlavou a raději se znovu opřel nohou do lopaty.

 

XXXXXXX

 

Sobota večer. V kulturní místnosti seděli na židlích nebo leželi na zemi vězni

a sledovali televizi za dozoru několika bachařů. Ve dveřích se objevil Duška. Polohlasem něco řekl nejblíže sedícímu dozorci. Ten se postavil a zavolal Trojanovo jméno. Trojan vstal. Několik vězňů se po něm líně ohlédlo. Vzápětí se ale vrátili ke svému oblíbenému hrdinovi

na obrazovce. 

Sotva se zavřely prosklené dveře, podíval se Trojan tázavě na Dušku.

"Mám ty klíče. Nikdo je sice nepotřebuje, ale stejně to byla fuška. Doufám, že to aspoň bude stát za to!"

Trojan přikývl. Cestou oba mlčeli.

 

Dveře kostela snad léta nikdo neotvíral. Museli se do nich pořádně opřít. Do šera chrámu se ozval naříkavě skřípavý zvuk. Duška pokynul Trojanovi, aby šel první.

Pak proklouzl dovnitř i on a našmátral vypínač. Na zdi se rozsvítilo několik slabých světel. Zamkl  a klíč nechal zevnitř v zámku.

Trojan se rozhlížel. Na zdech všude kolem biblické obrazy. Léta a nezájem se na nich hodně podepsaly. Daleko vpředu matné odlesky zbytků oltáře s několika sochami.

Přesto tu byl stále cítit duch původního kostela.

"Teda moc toho tu nezbylo."

"Vždyť jsem to říkal. Nepůjde to, že?" zeptal se potichu zklamaně Duška.

"Myslím, že to půjde, " řekl si spíš pro sebe Trojan.

Duška se chtěl ještě na něco zeptat, když v tom si povšiml zvláštní změny Trojanova obličeje. Jeho tvář dostala strnulý výraz. Zavřel oči. I v chabém světle bylo patrné, jak zbledl.

Do nastalého ticha se ozýval jeho pravidelný dech. Dýchal zhluboka. Trvalo jen pár okamžiků, než prázdnem zazněl nečekaný exaktický výkřik:

" JÁ CHCI !"

Znělo to máchnutí katova meče. Ostře, nesmlouvavě, chladně. Jeho mohutný hlas se odrážel od stěn, rozděloval se a zase spojoval. Obrazům na stěnách se vrátily jejich původní barvy. Vystoupily ze svých strnulých pozic do prostor kostela. Události na nich se --- daly

do pohybu! Podlaha se chvěla.

Překvapený Duška se nezmohl na slovo. Jeho zvědavá mysl byla zcela zahlcena dojmy. Před očima mu kráčeli křesťanští bojovníci, světci i světice. Všichni s božsky nádhernými těly.

Nevšímali si ho. Nečekaně probuzeni k životu  prožívali znovu události namalované

na obrazech.

Trvalo dlouho, než bylo zase ticho. Život náhle ustal.

 

Ne ! Duška si uvědomil, že něco je jinak. Špatně! Tělem mu projela vlna zvláštní nevolnosti. Znovu a znovu, stále naléhavěji. Chvíli trvalo, než poznal příčinu.

Jasný, nevysvětlitelný, přesto zcela skutečný pocit. Celý chrám se stal jediným živoucím organismem. Skutečným, z masa a kostí. Ano, cítil zřetelně puls jeho zrůdně velikého neviditelného srdce. Jeho dosavadní představy o světě se hroutily. Rozum ukolébaný materialismem se bouřil. S vynaložením všech sil potlačil nutkavou potřebu zvracet.

Kdesi u stropu vzlétl poplašený netopýr. Třepot jeho křídel se odrážel od stěn a stále zesiloval. To už nebyl netopýr - snad nějaký obrovský pták zběsile tlukoucí křídly o sebe. Duška se podvědomě přikrčil. Nic neviděl !

Dráždivý nepříjemný zvuk se postupně změnil v hlasitý šepot.  Nesrozumitelný přízračný babylón slov.

Duška neměl daleko k zešílení. Vnímal takřka hmatatelně tenoučkou hranici mezi životem

a smrtí. Chtěl se rozeběhnout. Utéct odtud. Do normálního světa. Nedokázal se ale pohnout z místa.

Vrhl prosebný pohled do míst, kde ještě před chvílí stál Trojan. Nebyl tam!

Namísto něho zahlédl skupinku mnichů v hnědých pláštích. Blížili se pomalu k němu

ve směru od točitého schodiště. Cítil jejich přízračný, nepozemský původ. Vědom si toho,

že nemá co ztratit, rozhodl se je oslovit a požádat o pomoc. Zoufale potřeboval spojence. Chtěl se dostat pryč, co nejdál  z tohoto prokletého místa.

Mniši se přiblížili k Duškovi. Roztřeseným hlasem na ně zavolal:

"Haló, pánové! Pane, pane!"

Došli až k němu. Tvář měli skrytou ve stínu kápě. Beze slova se mu vyhnuli, aniž by mu věnovali sebemenší pozornost. Kráčeli důstojně dál, aby se po chvíli k nemalému Duškovu zděšení rozplynuli ve zdi na protější straně kostela. Jen jeden zůstal. Pomalu si vyhrnul kapuci. Hlasy zmizely. Nastalo ticho. Mnich se pomalu otočil.

"Trojan!" vykřikl Duška

"Co má tohle všechno znamenat? K čemu ten cirkus." Pozvolna se začínal uklidňovat.

"A proč jsi mne tu nechal? Nemůžu se hnout z místa!"

"Jsem rád, že zas vidím starýho přítele. Promiň, měl jsem nějakou práci.“

Duška se pozvolna vzpamatovával. Vzpoměl si, co tady dělá. Uvědomil si, že je stále vězeňským dozorcem. Nevadilo mu ani tak to, že mu vězeň tyká, vadil mu výsměch v jeho hlase.

Jeho tvář prozrazovala zoufalství. Náhle bylo Trojanovi toho člověka líto.

"Pročpak bys nemohl odejít? Jen zkus udělat krok."

Duška se zatvářil nevěřícně, ale zkusil to. Jeden, dva, tři kroky.

"Jde to! Ale co mě to teda drželo?"

"Já to nebyl!" odvětil Trojan, "a myslím, že ani nikdo jiný."

Duška se zastyděl při pomyšlení, že jen jeho vlastní víra mu nedovolovala odejít. Jeho vlastní mysl ho zradila!

Trojan si ho nevšímal. Soustředil se. Pak zašeptal několik slov.

Podlaha kostela se začala znovu chvět. Ozvalo se slabé dunění, znásobené ozvěnou rozsáhlých prostor chrámu.

Duškovi se udělalo zle. Jeho otřesená psychika se bránila dalšímu dobrodružství. Nohy se samy rozeběhly k východu. 

"A děkuju ti za všechno," zavolal za ním Trojan. Ale to už Duška neslyšel, neboť

za sebou právě přibouchl dveře.

Trojan osaměl. Přemýšlel. Teď se ještě může vrátit. Změna ještě neproběhla...

Ne! Zdejší život už ho začal nudit. Dokončí započaté dílo. Teď nebo nikdy! Některé příležitosti se v životě neopakují. 

 

XXXXXXX

 

Duškovi se na čerstvém vzduchu vrátil jasný rozum. Zastavil se a vychutnával si kapky deště stékající mu klikatě po tváři. Skutečný déšť. Měl právě plné zuby imaginárního světa. Jak jsem mohl bejt tak blbej! Chtít ovládat neznámý síly. Cha! To určitě!

Mám mnohem radši dobrý jídlo, zábavu, ženský. Co mně chybí? Hned jak se vrátím z práce, vyhodím všechny ty blbý knížky do popelnice! Na okamžik se zarazil: Anebo ne, odnesu je do antikvariátu. Ať blbnou hlavu zas někomu jinýmu.

Studený noční déšť zesílil. Duška si uvědomil, že nechal kostel odemčený. Měl by se vrátit. Vzpomínka na prožité události byla stále živá. A bolestivá. Pud sebezáchovy jej  postrkoval co nejdál od toho prokletého místa. Uvažoval: Trojan může klidně zmizet!

Ale kam? Vždyť nemá kam. Nemá žádnou šanci dostat se přes zeď. Chlapi ho nepustí. Chytit ho musí! Ptáčka vrátíme zpátky do klece! Ušklíbl se a rychlým krokem se vydal do strážní budovy.

 

XXXXXXX

 

Déšť okolo sirény se roztočil jako pouťový kolotoč. Spící vězení si protíralo spánkem zalepené oči.

Bačkora se nahnul přes okraj postele: "Zas někdo zdrhnul!"

Žabák kroutil nevěřícně hlavou. "Stejně je to nanic. Zas ho chytnou a napařej mu pár roků navíc." Zívnul a překulil se na bok. "Není lepší si to vodsedět?"

Bačkora neodpověděl. Pak mu to nedalo:" Ty, hele, nezdrhnul von Trojan? Stejně by mě zajímalo, na co ho Duška potřeboval."

Na chodbě se ozval zvuk mnoha párů vojenských bot. Strážní pospíchali do akce. Někteří si ještě v poklusu zapínali opasek se zbraní. "To nemůžou ti pitomci zdrhat ráno?

Kdo se má kvůli nim v noci honit!"

 

Z hlídkových věží nebyl v celém areálu zaznamenán podezřelý pohyb. Velitel tedy rozestavil stráže kolem kostela.

"Bude tam!" tvrdil Duška a v duchu si přál, aby to byla pravda. Bude muset čelit ještě spoustě nepříjemných otázek od nadřízených. Proto se teď mohl přetrhnout.

Dešťové kapky vytvářely ve světle reflektorů mnohabarevné duhy. Psi štěkali a muži

v černých  pláštěnkách naslouchali rozkazům. Chtěli to mít co nejdřív za sebou. Málokdo dělal tuhle práci po letech s chutí. Už je nebavilo hrát si na vojáčky. Měli doma rodiny

a pohodlí. Nikomu se nechtělo postávat dlouho v dešti uprostřed noci.

Dva strážní rozevřeli dveřní křídla a několik dalších vtrhlo dovnitř. Tam odvázali psy a čekali, až zatnou zuby do oběti. Bylo jim jedno, jestli přežije. Tady je člověk jen číslo. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jestli chce Trojan opravdu utéct. Neplatí je za přemýšlení.

Ozvalo se zakňučení. Pak další. Jeden nebo dva psi zavyli. Během dalších několika vteřin proběhli udiveným psovodům mezi nohama a vyřítili se ven.

Muži sevřeli pevněji zbraň. Na něco takového nebyli zvyklí. Další se nahrnuli dovnitř

a čekali. Najednou bylo ticho. Bylo slyšet jen jejich vzrušený dech, z něhož v chladu kostela stoupala jemná pára. Snažili se zachytit nějaký zvuk. Ticho.

Vtom nad jejich hlavami zazněl hlasitý akord varhan. Rychle se vzpamatovali z leknutí.  Chystali se vzít útokem točité schodiště vedoucí nahoru k varhanám.

Odněkud se vynořil zástup mnichů v hnědých kutnách a zastoupil jim cestu. Dozorci  překvapeně couvli. Podívali se na svého velitele. Byl také zaskočen. Duška sice něco blekotal,  ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

Teď jsou tu! Kde se tu vzali? Bylo na nich něco nelidského. Něco, co dráždilo a děsilo zároveň. K nepříčetnosti.

"Palte!" vykřikl náhle velitel.

Několik mnichů kleslo k zemi. Ostatní se někam ztratili.

Nastal klid. Muži sklopili namířené zbraně a čekali. V některých se hnulo svědomí. Museli ty staré muže zabíjet? Velitel jim nenechal čas na úvahy. Znovu se vydávají nahoru. Udělali krok a překvapeně couvli.

Cestu jim zastoupila skupina mladých jeptišek, ozářená zvláštním bílým světlem. Jejich krásné tváře měly na muže očekávaný účinek. Nikdo ani nepomyslel na použití zbraně.

„Promiňte, ale tady nemůžete být. Je to nebezpečné." Čekal.

Odpovědí mu byl jen soucitný úsměv.

Uprostřed kostela s ozval šramot. Na podlaze se začala odsouvat kamenná deska. 

Z podzemí se vynořil mnich s tváří schovanou v kapuci. Ve stejném okamžiku se objevil nahoře další, s velkou kadidelnicí, se kterou začal usilovně mávat. Vycházel z ní nazelenalý omamný dým. Než se stačili strážní vzpamatovat, přehodil si muž z podzemí kapuci dozadu

a zavolal: "Promiňte pánové, hledáte snad mě?"

Někteří z dozorců poznali Trojana. "Neblbněte, člověče a vzdejte se! Útěk se vám nemůže podařit."

"Já nechci utéct, mě se tu líbí!" vykřikl Trojan a sám pro sebe dodal: "Ale v jiné době." Otočil se a pomalým krokem mířil k oltáři.

Dozorci se překvapením nezmohli na slovo. Trojan v chůzi prudce zdvihl ruku a chrámová vrata se s třísknutím zavřela. Chtěli se za ním rozběhnout ale nemohli se hnout

z místa. Nemohli se ani pohnout. Jejich smysly však zůstaly nedotčeny. Byli donuceni trpně přihlížet podivnému divadlu.

Trojan poklekl před hlavním oltářem a pomodlil se. Pak povstal a otočil se. Zaduněly varhany. Jejich zvuk byl mohutný, zvláštní, omamný. Trojan začal zpívat v neznámém jazyce. Podlaha i stěny chrámu se začaly chvět.

Celý prostor ozařovaly různobarevné odlesky jasného světla, které vycházelo z neviditelného zdroje. Trojan dozpíval a varhany přestaly hrát. Chvění ustalo. Jen vířící světlo dávalo tušit, že představení ještě neskončilo.

Ticho. Některým strážným jektaly zuby.

Trojan se nyní mohutností i zjevem podobal bohatýrovi. Stál se zavřenýma očima

a soustředěně cosi šeptal. Pak se zhluboka nadechl a mohutně zvolal:  "JÁ CHCI!"

Celý kostel se začal třást jako při zemětřesení a vzápětí se ozvala detonace, která přítomné povalila na zem. Mohutný záblesk světla všechny oslepil. Scéna zmizela.

 

Do oken prázdného kostela začalo okny prosvítat ranní slunce. Jeho paprsky se laškovně zrcadlily na zrníčkách prachu, který se snášel pomalu k zemi. Na kamenné podlaze se začali jeden po druhém zvedat omráčení dozorci. Matně si vybavovali, co se jim stalo.

 

XXXXXXX

 

U zdi klášterní zahrady právě pohřbívali mniši několik svých řádových bratří.  Zemřeli na podivná střelná zranění. Mezi mnichy, kteří se skláněli nad otevřenými hroby byl i muž velice podobný Trojanovi. Tiše děkoval zemřelým bratrům za pomoc. Ať si každý říká co chce, tahle doba je stejně nejhezčí. Na další výstřelky si propříště nechám zajít chuť. Není nad poklidný život mnicha, pomyslel si. Jeho prsty lehce pohladily malou knížku s obrázkem kouzelníka, skrytou v záhybech řádového roucha.

 

---