Šedá pole

Se žebrákem dal jsem se do řeči, když v hadrech u cesty seděl. Kolem procházel smuteční průvod. Zvedal se vítr, přinášel podzim a rakve. Polka kroků truchlících a mě se srdce sevřelo. Když nahmatal jsem ho, už nebilo. Žebrák sebral mi ruku z hrudi a přiložil ji na svou. Po tepu ani památky. Věčné památky zesnulých. Culil se koutkem úst, jakoby z tlamy smrti vypadl.

Kouřilo se od pysků funebráckým koním, kopyta do bahna, rachtající žebřiňák. Vydali jsme se s mým novým přítelem za průvodem. V uctivé vzdálenosti,

nepovšimnuti, jsme je následovali. Uprostřed polí zarostlých plevelem táhla se cesta a my z dáli pozorovali kolébání deštníků z černé látky.

Nad nimi obrovské plátno neznámého malíře. Byl deštivý den, pochmurný den, krásnější než bych si odvážil přát. Žebrák se jak na tancovačce rytmickým

krokem vyhýbal kalužím a já rozpínal svoje vyschlé dlaně vstříc chladivým kapkám. Divá Bára, posměšky z lesů, strání, úbočí. Krtci vylezlí na světle božím na nás cenili tesáky. Pod cestou v příkopě ležel mrtvý hokynář. Zima ho tu zapomněla a průvod minul bez povšimnutí. Zato krtci žrali ho s chutí. Já vzpomněl si na domov. Moje unavené oči hledaly místo odkud se nesla

muzika. O Fortune, requiem do křiku vran. Kalná voda, oprýskaná zeď, hřbitovní zeď, vesnice podobna čertově zahrádce. Míjeli jsme siluety průvodu, který procházel rzí vstupní branky. "In nomine dei nostry" bylo psáno nad jejich hlavami, zbytek ale odvál čas. Přes zídku jsem sledoval ty nekonečné roviny, které mě stále víc a víc znepokojovaly. Hledal jsem hory, střípek naděje, pozbývala ho zploštělá krajina bezpáteřní. V tom žebrák

zaklepal mi na rameno, z jeho dotyku polil mě hnus a mráz, ale něco mi říkalo, že já už mu nemám co vyčítat. Chtěl, abych se otočil pohledem do zahrady soch. Atmosféra adventní, kříže obrácené, toho chlápka na krucifixu jsem kdysi znal. Andělé s výrazem soucitu strnulí v úděsné póze mramorové. Z rakve zazněl zoufalý křik. Ten uvnitř propadl šílenství, když rozeznal

knězův hlas: "Žehnám ti synu, ve jménu otce syna i ducha svatého jsi provždy náš !" Přístojící zdáli se být pobaveni tlumenými ranami z útrob rakve. Díval jsem se na jejich rozesmáté sanice, hnilobné tváře skeletonů. Smáli se po dlouhé minuty a z hřbitovních dubů padalo

listí. Pocit úzkosti se vznášel ve vzduchu v tak nesnesitelné koncentraci, že jsem chtěl vyzvracet svoji duši. Stále jsem nechápal, co se to děje, ale

v těle mi škubal každý sval. Pak v mučedně nekončícím okamžiku strnutí hrůzy mě do deště začalo

docházet, že to já si přišel na vlastní pohřeb věnec položit!!