Holokaust

...Klesl do kolen mezi zbytky zťatých hlav. Skrz pohled rozmazaný slzami se jim díval do očí. Už nezářily! Vyhaslé zornice žen, mužů i dětí. Popraveni zde leželi mladí i staří, někteří kdysi krásní, teď k smrti odporní. Zdálo se mu, že  na něho zkoušejí promlouvat. Cedili svoje slova mezi zuby rozdrcených čelistí. Jejich ústa byla stržena, řeč zněla jako kvílení větru. R nerozuměl ani jediné větě, ale lítost mu nikdy nebyla bližší. Zhroucený zůstal ležet snad celou hodinu. Byl si jistý, že mu mrtvý vyprávějí příběhy svých děsivých svědectví.

Mrholení se sypalo z obtěžkaných oblak do přicházející noci. R si prohlížel svoje tělo, už i v něm začal rozpoznávat roztroušené kusy mrtvoly. Zůstal sám a šeď  valila se na něho z nitra i z monumentu nekončící oblohy. V mracích se začaly objevovat podivné kontury, drápy a tlamy záhrobních kreatur. Mezi nimi probleskující prameny elektrických výbojů.

Cítil pod sebou vlhkou kůži těl zdobenou mlaskajícími chomáči střev, hmatal v nich líhně muších larev. R stísněný v malé dušičce, vstal na nohách už silně ztuhlých. Rozhlédl se v kruhu po polích až na vzdálený horizont. Uviděl na něm hořící ohně. Říká se jim ohně naděje. I když všechno živé zahubí, očistí zem! „A to je dobře, moc dobře.“

Pak zas dlouho stál a jen tupě zíral do mírně zvlněné krajiny. Pozoroval jak temně zbarvená hněď zeminy přechází ze země na bezlisté pařáty stromů obscéně rozpjatých do hlubin propasti nad nimi. Z dálky vypadaly jako pukliny nebe, jako zaťaté ostny škorpionů chladnokrevně dávících jed do své oběti. Jakoby se svět rozhodl umořit R veškerou ohavností, kterou jen na sobě nosí.

( a ještě takový nedodělaný dodatek )

Pak ale R probudila skupina kolemjdoucích zvuků. Slabý nářek, který až do teď schovával vítr za hroudy hlíny. Otočil se a o několik desítek metrů dál opravdu leželo osamocené tělo. Slezl vším tím svinstvem až do bláta oranice a běžel tak jak to nejrychleji šlo. Brzdily ho však otázky, už začínal mít trochu strach z toho, co ještě uvidí. Jenže zvědavosti se neubránil. Udýchán doběhl a strnul nad dívčím tělem. R si prohlížel její obličej, zdála se mu velmi krásná. Ale na jejím hrudníku byly stržené veškeré tkáně i s prsy. Zářící žebra tvořila podivnou nádobu ve které vnitřnosti tlely v kašovitém roztoku. Jen srdce......... jen její srdce...    Bilo! Tepalo pulsem živého člověka. Dívka se hnula a R se rozevřel pohled na její klín. Ještě nedávno kvetoucí květina se změnila v odpornou rýhu přeplněnou hnisem a červy. R se zvedl žaludek a ucukl očima zpátky na její tvář. Nemohl uvěřit rezonujícímu tlukotu, nemohl uvěřit zvedajícím se řasám pod kterými se pomalu otevíraly zorničky dívčího úsměvu....