Nájemný vrah

Irma klečela na zemi a do ruky brala jednu fotku po druhé. Když si je prohlídla, škrtla zapalovačem, fotku v rožku zapálila a hořící odhodila do popelníku, kde se fotky měnily na popel během okamžiku. Měla jich ještě plný dva šuplíky. Protože ráda fotila. Kdysi, když ještě doufala, že zestárne, představovala si, jak v zimě sedí někde v teple, ve vyhřáté místnosti, na stole má uvařený grog nebo svařák a fotky jí prochází rukama, je to taková galerie, jenom její galerie, uložila si na papír lidi, kteří tu byli, ale možná že už ve skutečnosti nejsou, ale tady, u ní, pořád žijou, stále mladí, tváří se, jakoby čas nemohl poškodit jejich životy – ani ten papír. A ona by vzpomínala, co zažila, kde všude byla, ale hlavně, hlavně by se na sebe dívala, jak byla mladá a krásná.

Jenomže teď už to nebylo důležitý. Nezajímala ji její bytost ani ostatní lidi. Navíc si teď nepřipadala nijak zvlášť krásná. Její hloupá duše jí to nedovolila. Její malá, ustrašená duše, zahleněná vztekem, který vznikal ze strachu ze života.

Irma se cítila životem strašně unavená. Unavená k smrti. Připadala si hnusná a všichni lidi jí připadali hnusní, nesnášela je, nesnášela sebe, otravoval jí její malej blbej byt, otravovala ji příroda, která dělala, že se nic neděje a že je furt vklidu. Zatímco všichni bažili po klidu a zahlcovali město smogem, když vyjeli v pátek do lesa, nadýchat se čerstvýho vzduchu a ukrást pár hub, aby ušetřili za večeři, Irma zůstávala doma, sama, s flaškou vína, který chutnalo trpce, protože v něm utápěla bolest, slzy, pravdy, lži a samotu. Nesnášela klid. Ale taky neměla ráda hluk. Neměla ráda světlo, ale taky nesnášela noc. Cítila se špatně v prázdným bytě. V noci na její dveře klepaly černý myšlenky. Buď je pustila dál a pak s nima musela probírat celej svůj zpackanej život. A nebo je pustila dál a utopila je ve víně. Neměla ráda jaro, léto, podzim, ani zimu. Nesnášela pachy. Pachy lidí, zvířat, věcí, živlů. Těžko žít ve světě, kde všechno nesnášela. Všechno jí bylo jedno.

Irma už dávno neměla práci.. Nechtěla se vůbec bavit s lidma. Myslela si, že lidi vůbec zbytečně mluví. Kolik blbostí nakecají! Už se ani nemohla dívat na televizi. Večer nemohla usnout a ráno nemohla vstát. Z vína ji věčně bolela hlava. Všechny dny se zahalily do šedé myší barvy. Jeden stejnej jako druhej. Jeden za druhým stejně blbej, stejně nudnej. Bolestný rána k uzoufání. Neříkaly jí nic gesta ani pohledy. Byla slepá, uzavřená ve vakuu vlastní samoty. Byla hluchá. Nechtěla slyšet lidi. Nechtěla slyšet šum jejich těl. Byly to pro ni kostry pokrytý masem cvakající čelistmi. Byla sama. Jenomže Irma nemohla být sama se sebou sama, protože potom zaklepaly ty černý myšlenky. Musela mezi lidi. Každý ten hloupý den. Musela poslouchat cvakot, šum a cítit jejich pach. Musela pozorovat jejich titěrný pinožení. Nesnášela je. Tak strašně je nesnášela.

Seděla na koberci a pálila fotky. Neměla ráda lidi. A neměla ráda sebe. Nesnášela fotky.

Irma už seděla v kavárně dobrých deset minut, než si jí vůbec někdo všiml. Potom si jí konečně všimla mladá žába, která přihopsala ke stolku.

“Si budete přát?” Zeptala se na půl huby a přitom mohutně přežvykovala. Irma někde četla, že žvýkání zabraňuje růstu podbradku. Tak téhle to určitě nehrozí, pomyslela si. Irma nerada žvýkala. Ale neměla podbradek.

“Dám si cappuccino.” Oznámila Irma.

“...pučíno není.” Řekla bezpodbradková holka a mezitím dvakrát žvýkla.

“Tak já si dám vídeň.” Zkusila to Irma znovu.

“A chcete to aji se šlehačkou?” Žvýk žvýk. Pak si uvědomila co řekla, tak obrátila oči v sloup, dala si ruku před pusu a začala se chichotat. “No jasně. Sorry. Všechno?”

Irma kývla. Znechucená. Přežvýkavec odhopsal a Irma se podívala na hodinky. Byla tady o něco dřív. To je dobře, ještě má šanci utýct. Chvilku nad tím přemýšlela. Potom se rozhodla. Zůstane. Jednou už se rozhodla, tak tady počká. Nesmí být vyplašená jako zajíc. Teď už rozvířila kolotoč věcí příštích. Nedá se couvnout. Byla zásadová. Vždycky si stála za tím, co si usmyslela. Neutekla před jinýma, neuteče ani sama před sebou. Kdyby teď vstala a odešla, už by nikdy nenašla odvahu udělat to znovu.

Konečně se objevil ve dveřích. Musel to být on. Určitě. Nemohla se mýlit. Byl velkej skoro dva metry a vážil nejmíň stopadesát kilo. Ruky měl potetovaný a hlavu téměř dohola. Rozhlídl se po kavárně. Irmu poznal snadno. Měla na sobě smluvené oblečení. Přisedl si.

“Zdravim, madam.” Vytáhl krabičku Startek a jednu si zapálil. Nabídl taky Irmě. Žvýkavka přinesla kafe a on si objednal pivo. Irma si zapálila. Žvýkavka donesla pivo. Irma hleděla z okna a nevěděla kde začít. Potom zalovila v kabelce a podala mu obálku.

“Sou tam peníze. Je tam adresa, kde bydlím, moje jméno a všechno co potřebujete vědět.” Potáhla z cigarety a zamíchala kafe. Do kavárny vlítla vosa a u vedlejšího stolu vznikla panika.

Tlusťoch, co seděl naproti Irmě a přepočítával peníze v obálce, se menoval Eda. Irma ho překvapila. Byla tak něžná a krásná. Ještě nikdy ho žádná žena tak nezaujala. Byla něčím zajímavá. Ale nejvíc ho překvapila tím, s jakým klidem jednala. Věděla, koho má naproti sobě. Věděla co dělá. Jenomže – takovej případ on ještě nazažil. To, co dělal teď, ho trochu překvapovalo. I když to na sobě nedával znát, tahle situace mu neseděla. Nejradši by se sbalil, nechal peníze penězma a odešel. Měl za sebou už hodně vražd, to jo. Jenomže tohle bylo jiný. Obdivoval ji. Najmout si na sebe vraha, to ještě nikdo neudělal. Aspoň ne nikdo, koho znal.

“Jak to mám udělat?” Zeptal se. Upil piva. Snažil se vypadat klidně. Ale nebyl. Irmin klid ho znervózňoval.

“Udělejte to jak chcete, hlavně ať je to rychle. A hlavně nesmím vědět kdy se to stane, jasný?”

Víc si toho neřekli. Protože to nebylo třeba. Dopili, Eda jako džentlmen zaplatil a rozešli se.

Eda už dvě noci neměl klidný spaní. Pořád se mu zjevovala Irma. Myslel na její obličej. Nedovedl si představit, že by jí ublížil. Byl v koncích. Hodně pil. Nechodil ani do hospody. Byl zavřený doma. Nenáviděl tu obálku s penězma. Jeho závazek ho tížil jako velký balvan. Jako železná koule, kterou tahá za sebou. Nemohl. Pořád viděl tu hrdou ženskou. Bez mrknutí oka si objedná svou vlastní vraždu. Proč to dělá? Nemá odvahu skončit to sama? Eda si přihnul z flašky. Jeho hrdost mu nedovolovala vzít peníze a práci neudělat. Taky nemohl vyhledat Irmu a peníze jí vrátit. Propadl by se hanbou. Taky ji nedokázal zabít. Zatracená hrdost! Co to je vlastně – hrdost? Pocit, který je nanic. Je nepraktický. Je zbytečný. Eda marně přemýšlel, co se s ním stalo. Nevěděl. Nemohl vymyslet, co udělá. Tak pořád pil. Pil a pil, a zapomínal. Pomalu zapomínal na Irmu. Nechtěl s tím mít nic společnýho. A tak seděl doma. Neudělal vůbec nic.

Od jejich schůzky v kavárně uběhl skoro měsíc. Irma byla jako na trní. Čekala na svýho vraha. Děsily ji zvuky. Kdykoliv se vítr víc opřel do oken a okenní rám zapraskal, trhla sebou. Děsil ji výtah, když zastavil v jejím patře. Děsil ji zvonek, telefon, všechno. Doma se bála a venku taky. Litovala, že narazila na takovýho blba, kterej si pěkně dává načas. Nemohla už vůbec spát. Přála by si , aby se tohle nikdy nestalo. Neuvědomila si, jaký muka bude muset prožít, než vrah udeří. Přemýšlela, jak to asi udělá. Použije nůž, pistoli, udusí ji? Pořád na to musela myslet. Její svět se scvrkl na jeden jediný pocit. Byl to strach. Bála se o svůj život. Byla hloupá. Tak strašně hloupá. Nevěděla, kde má vraha hledat. Nevěděla o něm nic. Ani jméno. Irma neustále naslouchala zvukům. Bála se pustit si televizi, rádio, aby nepřeslechla sebemenší zvuk, který by ohlašoval příchod vraha. Pevně zavírala okna. Nikomu neotvírala. Děsili ji podomní prodejci. K smrti ji vyděsilo, když šla nakoupit a někdo na ulici ji oslovil. Jednou večer vypnul proud. Irma se neodvážila vyjít na chodbu zkontrolovat pojistky. Byla paralyzovaná strachem. Cítila se jako prase, který ví, že de na porážku a nemůže proti tomu naprosto nic udělat. Ale jednu věc, jednu věc přece.

Když šla sousedka na půdu věšet prádlo, našla tam oběšenou Irmu. Nejdřív omdlela a potom zavolala policajty. Nikdo v domě to nechápal. Taková hodná paní, říkali všichni, slušná, dycky každýho pozdravila, nechápali to. Nevěděli o její samotě, o její nenávisti ke světu a o posledních dnech, co prožívala. Při vyklízení bytu policie nenašla žádný fotky. Irma svou minulost zničila dokonale. Stejně jako svůj život.