Mírek

Je ze tří. Jiří a Hynek bydlí na Moravě a oba mají po dvou dětech. On sám má jen jednoho mýho tátu. Jeden bratr je vědecký pracovník, profesor chemie. Druhý je opálený voják-sportovní typ, co nevypadá na svůj věk- působí rezervovaně, ale jak začne vyprávět, dlouho trvá, než to utrhne. I děda je vypravěč. To vždycky, když přijede na návštěvu v létě na Moldavu teta Anna, co babičce z půdy ukradla struhadlo na zelí, spoustu knih, vázy a klobouky, a její dcera Anna -anka a anina nebo obráceně-, její syn starší Jan a její syn mladší Milan, její druhý manžel Milan starší, její sestra Helena (taky krade) a kultivovaný přítel Mojmír, který s klasickou pudrovou vůní za krkem chodí pomalu a v předklonu, a všichni na dvou vrstvách ubrusů obědvají hodně masa, děda strašně nahlas s doprovodným boucháním pěstí do stolu povídá historky ! Jak se Slezáčkem opravovali třeba auto: s detailním popisem vnějších podmínek, uplně přesně kde byla závada, s jakou šikovností si počínala druhá a třetí asistence, včetně čísel použitých nástrojů a jejich barev.

To bylo skoro všechno, co říkal. Nedíval se přitom na nikoho. Ani nenápadně nečekal naše reakce. Prostě doprostřed. Neměl vztahy. Babičce nedal pusu ani na dobrou noc. Říkal jí Miluše. Hlad dával občas najevo ukazováčkem směřujícím do otevřených úst. Snachu jménem oslovil jen jednou v životě, když porodila mojí ségru.- To bylo strachu. Dole v pokoji visela na žlutý stěně s ptákama a vlnkama zapaspartovaná fotka devatenáctiletýho, vykulenýho Mírka s ušima do stran. (Z učitelskýho ústavu: málem dvěstě mladých lidí, ženy se stejnejma účesama, muži ulízaný na déby.) A to byl on, koho babička v horách potkala. Hrál trochu na housle, který pak vzteky v neděli rozšlapal. Ráno všechny v osum vzbudil, jak práskal dvířkama v kuchyni. Měl zlýho otce Hynka s černejma brejlema (tělocvikáře, to je skoro jasný) a matku ve svazu žen Mařenku.

Doly. Uhlí. V noci byl slyšet rachot strojů a tmu bourala intenzivní modrá, bílá a žlutá světla šachetních lamp. Smrad ze závodů - trochu z něj slzely oči, někdy, v zimě - prostupoval velikánským domem s věží a luxferama, starou německou světle hnědou  omítkou s třpytkama, po který lezly chlupatý zelenožlutý housenky. Na horním balkóně jsme si s kamarádkou hystericky hrály na Ivetu Bartošovou. Ruda mi pak v deset večer ukazoval, že umí jezdit na skejtu a byla mi tam zima, ale docela se mi líbil, tak sem tam seděla, z peřiny vystrčený nohy. -Máš hezký nohy. - A hele a jak se na tom brzdí? A oni v pokoji s flekem na zdi od špatně poskládaných dílů komína spali. Chrápali. Míla víc. V zesilujících  fázích až k udušení a převrácení na druhý bok. Dole v přízemí dědeček dveře na balkón zazdil, vyřešil tak dlouholetý problém-proč v tom pokoji je pořád zima. A (nechtěně) vytvořil další prostor na hraní. Lezli sme tam vostopéro s Honzou a ségrou a Kryštofem. Měly děti sme  to zakázaný a několikrát dostaly otravu krve ze zranění o zrezivělý stupátko, uřízlou trubku.

Mírek házel klíčema nebo křídou po žácích a prej se vždycky trefil. Učil dílny (dělal taky s cirkulárkou a přišel o kus ruky nad malíčkem, který mu nahradili kůží ze stehna) a hudební výchovu. Neměl sluch, ale nikdo to nepoznal, takže v pohodě. Dechovka. Naivní dvojhlas v televizi s přáním všeho dobrýho k jubileu.

Od doby, co zestárnul o dvacet kilo a přestala mu držet protéza, bydleli v Ústí.- A kam si tady dám holení. Maminka se stala horní kuchařkou (hospodyní), hrozně jí ta značka prudila, a vlastně i teď, protože babička londýnská kuchařka -jakože z Londýnský ulice no- jí z piety k němu stále používá.

Kouřová postava opřená o futro...

„Už se na mě nedívej nebo polezeš po vobrazech.“