Sluncepláč

Nebe bylo krásně modré, bez mraků. Bylo tak úžasně čisté a krásné, že když jsem se jí díval do očí, byl to právě jeho odlesk v nich, který mě nutil zapomenout na všechno ostatní. V jejích hnědých vlasech tancovali sluneční motýli a ona se tomu smála. A vítr zpíval s ní.

Cesta nám ubíhala pod nohama a čas už nám dávno neodměřovaly hodiny ani chřestění kamínků, ale jenom ta alej stromů nalevo. Držel jsem jí za ruku a všechno se rozplývalo. Tál jsem jako kostka ledu zatímco kolem mne protékal nádherný jarní den. Vzduch voněl trávou i slzami sněženek….jak těžké bylo v tuto chvíli uvěřit, že jednou bude z nebe zase pršet smutek.

Její rty se hýbaly a já ji naslouchal. Naslouchal zatímco vítr zpíval s ní a potůček podél cesty lhal o tom, že zurčí pro ni. Drželi jsme se za ruce a bylo to krásné, protože jsem skrze její kůži cítil i teplo i lehkost kterou mi dala a kterou mi ještě může dát. Jak těžké bylo uvěřit tomu, že mě miluje. Mě, ztracenýho kluka z autobusové zastávky, který kolem ní půl roku každý čtvrtek chodil a bál se na ni jen podívat, protože ho bolel její smutek stejně jako mu drásal kůži její úsměv. Ale bylo to tak…já se díval na ni a ona na mě. Stín, co jsem znal byl pryč.

Došli jsme na autobusovou zastávku a sedli si na hnědou dřevenou lavičku. A ve sladkém poblouznění slavíků zpívajících jen a jen pro nás vysoko na nebi jsme se políbili. Pro takové chvíle nejsou slova, ani pro to jak chutnal měsíční prach z jejich rtů. A ani prokletí básníků je nedokázalo vymyslet. Ale stačil jediný pohled na ni, a já věděl že ona je zná. A její úsměv mi možná dával zapravdu.

Nebe bylo krásně modré, možná i proto nás tolik bolelo když jsme se museli podívat pravdě do očí.

“Je mi o pět let míň než tobě…” řekla. Podívala se na mě svýma hnědýma očima a ty byly plné smutku. A já cítil že krvácím, protože mě ještě nikdy v životě nebylo takhle málo. A pořád mě ubývalo.

Jak jen může být modré nebe, když vycházíte z autobusu plného smutku a slz? Pustila se mojí ruky, řekla mi “…ahoj…” a odešla, zmizela mezi domy. A ty hnusné panelové obludy konečně vrhaly ten můj hořký stín a sněženky u asfaltové cesty vadly, stejně jako ona a možná i já.

Nebe už vícekrát nebylo krásně modré, bylo šedé a pršel z něj smutek. A pod jeho kapkami mi ztěžklo oblečení a řasy se lepily k sobě. Bodal jako tisíce jehliček. Později už se jen vytrácel do ztracena, bylo pozdě, už prošel skrz. Našel jsem si jinou cestu, po níž jsem každý čtvrtek chodil ze školy domů, protože okolo autobusové zastávky jsem jít nemohl. Tak jsem to slíbil jí…tak to slíbila ona mě. “Bude to míň bolet, uvidíš…”

Chodil jsem okolo řeky a uvažoval po kterém mostu přejít, aby se mnou nespadl, tak jako už jiné mosty tolikrát. Rozhodnutí bývají těžká.

Čas přicházel a odcházel jak se mu zachtělo. Já seděl na hnědé dřevěné lavičce uvnitř autobusové zastávky a utápěl se v sobě. Pak konečně přijel poslední autobus a z něho vystoupila ona. A v rukou držela housle na které mi nechtěla zahrát a už ani nikdy nezahraje. Sedla si vedle mě, vzala mě za ruku a dala mi polibek na tvář. Já jí ho vrátil a pak se jí omlouval zatímco ona plakala. A pak se omlouvala i ona mě, a já ji hladil po vlasech. Došli jsme konce, který nám Svět dovolil. Už jí nemůžu milovat, ne proto, že bych nechtěl ale protože nemohu. A ona kvůli pěti letům nemůže milovat mě. Slunce zapadalo za obzor a na chvíli vykouklo z pod olověné opony. Mraky se zbarvily krví skřivánků které ona naučila zpívat a které pochytala moje síť. “Nesmíme…” a já tušil, že ví, že jsme každý na opačném konci mostu, který se propadl do hlubin. A to bylo k pláči.

Probudil jsem se a došlo mi, že to byl jenom sen. Jenom sen a nic víc. Sen, kterému jsem nechtěl ani věřit ani nevěřit. Slunce mi v prvním náznaku konce zimy nahlíželo oknem do pokoje. Bylo mi to jedno. Díval jsem se mu do očí a ronil slzy. Stejně jako ona ve své posteli o pár domů vedle a za jednou starou popraskanou zahradní zdí obrostlou břečťanem. A ten den bylo nebe krásně modré a celý den se z něj snášel náš sluncepláč.