OPĚT NETYPICKY NA NÁDRAŽÍ.

Slunce pálilo a léto bylo opět v plném proudu. Napadlo mě, že bych si mohl vyrazit vlakem někam na výlet. Ještě jsem měl v živé paměti menší rozruch, který se kvůli mně strhl tenkrát na nádraží. A tak jsem doufal, že tentokrát vše proběhne v poklidu.

  Pravou nohou jsem tedy vkročil do nádražní budovy. Odhozená banánová slupka byla příčinou toho, že pravá noha šla prudce dopředu a levá zůstala vzadu. Následkem toho se ozvalo rupnutí kalhot, které nevydržely gymnastickou figurínu zvanou “provaz“.

„Sakra! Člověče! Tady nejste v tělocvičně!“ rozkřikl se muž stojící za mnou.

„Také jsem si všiml. Mohl byste mi prosím pomoci. Já se v téhle poloze nějak asi zasekl,“ zněla má prosba.

„Cože jste se?“

„No, prostě mi ztuhly nohy.“

Muž mě popadl za ruce a já se pokoušel zvednout. Bohužel nohy stále zůstávaly ve vodorovné poloze.

„Co máte s těma nohama? To se vám stává často?“

„Nevím. Dnes je to asi poprvé.“

„Jestli to je skrytá kamera, tak vám je narovnám tak, že budou rovný jako střela!“

„No, rovný už je mám, jen jsou poněkud v nepravé poloze.“

Muž mě více neudržel a oba jsme se ocitli vzápětí na podlaze, přičemž on dopadl na mne. Mne náhle ztuhlost přešla, ale on zůstal v nezměněné poloze nadále. Chvíli jsme působili jako nějaké souložící sousoší a brzo si nás všimli i ostatní lidi.

„Do Prčic! Chyt mě houser!“ vysoukal ze sebe muž.

„Vážně? Žádného housera nikde nevidím.“

„Pitomče! Ruplo mi v kříži!“

„Vy máte někde kříž?“

Muž zbrunátněl vzteky a tak jsem se raději zpod něho vysoukal. Pak začal lézt po čtyřech a nadával mi a tak jsem se snažil co nejrychleji vzdálit.

 Za okamžik jsem došel k frontě lidí, kteří stáli před pokladnou. Zdálo se, že vše proběhne v klidu, ale muž, který se postavil za mě, se náhle svou hlavou zamotal do sítě mého velkého rybářského podběráku, který čouhal z batohu.

„To jste nikdy neviděl sít podběráku?“ zněla má otázka na onoho muže.

„Okamžitě mi pomozte!“ rozkřikl se muž, přičemž mu vůbec nebyla hlava přes síť vidět. A tak jsem se k němu chtěl otočit, ale muž se otočil také a byl pořád za mnou.

„Sundejte si ten batoh!“ vyhrkl naštvaně muž. Poslechl jsem ho a muž za okamžik klečel na podlaze. Dost hlasitě nadával, přičemž opět se na nás zadívalo spousta lidí kolem nás.

  Vymotávání nebylo snadnou záležitostí. Bylo však úspěšné. Muž byl červený v obličeji a probíjel mě pohledem.

„Kde mám brejle!“ rozkřikl se poté.

„Jak to mám vědět.“

„Jsou určitě v tom podběráku!“

„Jste si jistý?“

„Kde jinde by mohly bejt.“

„No, nějaké brýle jsou pod vašima nohama.“

„Cože! Moje brýléééé…aúúúú!!“ začal dlouze výt na celou halu a já jsem se klidil co nejdále až k úplně poslední pokladně.

 Kupodivu u ní nebyla žádná fronta a tak jsem stál hned u okénka. Po nějaké době mi přišlo divné, že nevidím za okénkem nikoho sedět. A tak jsem se shýbl, abych zaklepal. Přitom, ale prut čouhající z batohu zavadil o hodiny na stěně nad pokladnou. Rána to byla celkem veliká. Když jsem zase přišel k sobě, hodiny se nacházely naražené na mé hlavě a z úst mi vykukovala jak malá tak velká ručička. Hned mi bylo jasné, že opět nic neprobíhá v klidu.

                               KONEC PRVNÍ ČÁSTI