Jednoho večera na zastávce tramvaje...

Ozvalo se zazvonìní, dveøe se zavøely a tramvaj odjela. Sakra, ujela mi pøímo pøed nosem. Zastavil jsem se, abych popadl dech, opøel jsem se rukama o kolena a potichu jsem zaklel. To je pech! Do háje s tramvají! Podíval jsem se na hodinky a potom na jízdní øád. No paráda! Další mi jede až skoro za dvacet minut. To se mi musí stát zrovna dnes.

Bylo už pozdì veèer, široko daleko nebyla živá duše, tedy až na nìjakou starou babku, které nejspíš tramvaj taky ujela, ale viditelnì ji to netrápilo tolik jako mì. Mìl jsem sto chutí se na èekání vykašlat a jít pìšky, ale pro tuto chvíli lenost zvítìzila.

„Hodnì jste spìchal, viïte?“ Babka mìla medový hlásek a usmívala se na mì tak mile, že jsem nemìl to srdce jí odseknout a se nestará, jak bych to asi jindy udìlal.

„To víte, ještì mì doma èeká spousta práce a každá minuta dobrá“.

„Dneska každý nìkam spìchá,“ odpovìdìla babka a znìlo to hodnì moralisticky.

Prohlédl jsem si ji. Hádal jsem jí nìco pøes sedmdesát, menší postavy, ani ne moc tlustá. Tmavé šaty neurèitého støihu jí splývaly pod kolena a odhalovaly lýtka posetá køeèovými žilami. Na hlavì mìla takový divný èervený èepec z pod nìhož vykukovaly bílé, jako chmýøí jemné vlasy, na oèích kulaté brýle a na nohou nìjaké pøedpotopní støevíce s nízkými kramfleky. V ruce držela starý proutìný košík s víkem, co bylo uvnitø jsem mohl jenom hádat.

„Vy asi nespìcháte,“ pokusil jsem se nezadusit zaèínající konverzaci. Odpovìdí mi byl jenom další milý úsmìv.

„Vlastnì máte pravdu. Kdo by spìchal domù, když je dneska veèer tak krásnì. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy tak pìknì svítily hvìzdy.“ Doufal jsem, že mì nikdo jiný neslyší, protože mi z toho, pro mì tak netypického, sentimentu až naskoèila husí kùže. Ale nìjak na mì pøišla chu si s nìkým popovídat. Otoèil jsem se k babièce, napøáhl pravici a pøedstavil jsem se. Jemnì mi stiskla ruku suchou, vrásèitou dlaní.

„Asi bych ti taky mìla øíct, jak se jmenuji.“

Pøišlo mi sice nevhodné, vyzvídat na cizí staré paní jméno, ale neøekl jsem nic a tak babièka pokraèovala.

„Kdysi dávno mi øíkali Èervená Karkulka.“

Mìl jsem co dìlat, abych se udržel a nevyprskl smíchy. To byl teda skvìlý fór. A ještì jak tu stojí s tím košíkem a tím divným èerveným èepcem…

„Chápu, že mi nevìøíš. Jsi už dospìlý, na pohádky nevìøíš. Jako koneckoncù dnes už jen málokdo.“

„Promiòte, nezlobte se, ale jistì chápete, že to je trochu, ehm,“ snažil jsem se nìjak zachránit situaci, „Èervená Karkulka je pøece pohádková postava, malé dìvèátko …“

„… které nikdy nemùže zestárnout. Ano, to jsem si taky vždycky øíkávala. Ale svìt se holt mìní. I náš svìt. Tradièní pohádkové postavy stárnou, dìti je pøestávají znát. Místo nich jsou tu jiné. Nové. Moderní.“

„Spiderman, Pokémoni, Teletubbies. Rozumím Vám, ale to pøece nemùže znamenat, že víly a ježibaby zestárnou nebo, nedejbože, vymøou!?“

Z pohledu, který mi staøenka vìnovala, mì úplnì píchlo u srdce.

„Víš, synku, já vím, že se tomu tìžko vìøí, ale jsou tomu tak dva mìsíce, co princ Bajaja zabil posledního draka. Když øíkám posledního, tak opravdu posledního. Další už prostì nebudou. Kouzelný dìdeèek už dávno nesedává u cesty a neèeká na buchty od kolemjdoucích, slyšela jsem, že teï moderuje a dìlá z lidí milionáøe v nìjaké televizní soutìži na Novì. A já už se taky víc bojím chuligánù a kapsáøù, než vlka. Ruku na srdce. Které malé dítì dnes vùbec ví, jak tradièní pohádkové postavy vypadaly?“

„To snad nebude tak tìžké. Zlatovláska má zlaté vlasy, hloupý Honza ranec vdolkù a Hejkal je ten rozcuchaný, co se smìje od ucha k uchu.“

„Bojím se, mladíku, že dìti dnes spíš umí namalovat Harryho Pottera než Hejkala. Nemám jim to za zlé, ony za to vlastnì ani samy nemohou. Už je to prostì tak.

My už jsme si dávno pøestali stýskat. A mají dìti nové pohádky, nové hrdiny. S nimi se jim bude lépe usínat a možná si i lépe osvojí principy boje dobra proti zlu, když ti dobøí budou Superman a Lois Laneová, a ne Jeníèek s Maøenkou.“

Z toho co mi ta stará paní s èervenou karkulkou a košíèkem tady na tramvajové zastávce øíkala, se mi chtìlo breèet. Co když má pravdu? Co když opravdu vymøeli všichni draci a na koštìti už létá jenom Harry Potter? Já mám samozøejmì moderní pohádky taky rád a na Toma a Jerryho bych mohl hledìt do zblbnutí, ale s tím, že by moje dìti a vnouèata nemìly ponìtí o tom, co to je Bazilišek, jsem se prostì odmítal smíøit.

„Pøece to nemùžete jenom tak vzdát! To vám na tìch dìtech vùbec nezáleží?“ skoro jsem na tu ubohou babku køièel. „Musí existovat nìjaký zpùsob, jak staré pohádky zachránit!“

A v tu chvíli mi to došlo. Pøesnì o tøi vteøiny døív, než to øekl ten medový hlásek proti mnì: „Nikoliv my, mùj milý, to vy, lidé nás mùžete zachránit. Zamyslete se, jestli vám to stojí za to. Otevøete nám mysl a fantazii svých dìtí, je v ní dost místa pro trpaslíky i Pokémony. Záleží jenom na vás, jestli se Šípková Rùženka probudí.“ Naèež babièka otevøela víko košíku, sáhla dovnitø a podala mi nádherný, køehký a voòavý klínek bábovky.

Pøijela tramvaj. Málem jsem ji pøehlédl. Až když se ozvalo cililink, probral jsem se z tranzu a rychle nastoupil. Dveøe se zavøely, Èervená Karkulka zùstala venku, asi to nemá domù daleko. Zamával jsem jí pøes okno a ona se naposledy mile usmála.

Tramvaj se rozjela noèním mìstem, byla prázdná, kromì mì tu byl jenom nìjaký bezdomovec v ošuntìlém kabátu a kluk s holkou, kteøí se cukrovali v pøední èásti vozu.

Vskutku jsem mìl o èem pøemýšlet. Èlovìk se s pohádkovou postavou nepotkává každý den. A taky se každý den nedozvídá, jakou krizí tradièní pohádky procházejí. Stojí nám to opravdu za to, udržovat èerty a vodníky naživu? Nebudou pøece jenom dìtem staèit Pokémoni (kterých je pøeci jenom požehnanì)?

Ještì døív než jsem sám sobì položil tuto otázku jsem vìdìl, že ne. Já rozhodnì tradièní pohádky vymøít nenechám. Hezky pùjdu, koupím knížku pohádek od Nìmcové, od Lady, od bratøí Grimmù, i od Andersena, pøestože jsou takové smutné, a budu svým dìtem èíst. O Perníkové chaloupce a o Snìhurce a o tom, jak dopadl vlk, který sežral babièku. Možná že tak i Èervená Karkulka omládne, nebude mít køeèové žíly a nebude potøebovat brýle, a odnìkud z hlubin fantazie se vynoøí nová saò, které bude moci Bajaja useknou všech sedm hlav. A z toho jsem v tu chvíli mìl vážnì dobrý pocit.

Rozcuchaný houmlesák, který sedìl tøi metry ode mì, nejspíš poznal na co myslím, protože nasadil šibalský pohled a usmál se. Od ucha k uchu.