Věčnost

Větřík nese pírko ptačí

a mě je z toho téměř k pláči.

To vzkazuje mi holubička,

že je konec, ticho, tečka.

 

To slétnul ke mě motýlek,

pár oškubaných křidélek.

Odhalil  mi věčný smutek,

náhle není kam bych utek.

 

Pak padlo na mě babí léto

a šeptá ''Je mi to moc líto''.

Svým slouvům ovšem nevěří,

dál teskně sedím u dveří.

 

Když padl na mě první sníh,

já stále čekal ve dveřích.

Stál tam dlouho bez pohybu,

chtěl napravit svoji chybu.

 

Když mravenečci moji zlatí,

přinesli mi jídlo, pití.

Přesto jsem tam zůstal státi,

odmítal jsem jinam jíti.

 

Když zvadnul i lásky kvítek,

pak umíral jsem bez výčitek.

Tak hrdě jsem tam umíral,

až do smrti jsem miloval.

---