Smolíček

Smutek když sedá mi

na víčka,

a třeskutý mráz za okny

obchází,

vysním si malého

smolíčka,

jež nejdelší cestou mne

provází.

Směje se divoce

do očí slunce,

chytá a vzápětí

vypouští sumce.

Radostí líbám ho

na čelo,

vždyť zabíjet sumce

by se přec nemělo.

Najednou smolíček

mění se v prince,

pár hnědých očíček

a v rukou sumce.

Pohled se pomalu vzdaluje,

princ mi v něm naposled zamává,

mráz si zas na okna maluje,

a z kuchyně už voní čerstvá káva.