O Dračí síle

O Dračí síle

Proč se Drak v současnosti omezuje jen na neškodné cákání, shazování kamínků ze stolu a na učení tužek, jak se létá? Protože nemá právo ani oprávnění řvát na mého věrného druha kvůli maličkému slovnímu nedorozumění. Tohle si za Pavla odnesl jeho předchůdce Lubor. Drak už zná svou sílu a nezkouší jí na ostatních a pokouší se nejdřív umravnit mne. Jsem příliš výbušná a můžu druhým ublížit i tělesně a tak teď Drak musí bublat zase uvnitř.

Za Lubora směl Drak pořád žbrblat  (protože je to nejen lidské svědomí, ale i spravedlivý soudce) i navenek. Bylo mi dovoleno se ozvat za každou drobnost, která se mi nelíbila a kdy jsem si myslela, že je Luborovo chování přílišné zasahování do mé kompetence a soudnosti. Byl to opravdu život na sopce, protože On každou chvíli vyprovokoval Draka k činnosti, prostě jen proto, že si myslel, že mne musí stále umravňovat a měl pořád hlášky ve stylu "Neťukej na sklo výloh", "Neběhej mi tu jako splašená", "Nezpívej mi tu dvě hodiny", "Netancuj", "Neskákej s nadšením pořád na mne", "Neulíbej mne k smrti", "Nemluv tak nahlas" atd. atd. Drak mne musel bránit. Lubor byl spokojený, protože věděl, že takovým drobným bubláním mne udrží v klidu a nevznikne ve mne přetlak a nedojde k hrozivému výbuchu, kdy plameny Draka šlehají vysoko k nebi.

Stejně se nakonec takovému výbuchu nevyhnul (jediné jeho štěstí je, že takovýto výbuch jednotliví lidé ode mne zažijí na vlastní kůži i navenek skutečně jen jednou za život) a jednou jsem ho dokonce ohrozila na životě, když jsem ho nejen slovně, ale i fyzicky napadla.

To jsme se předtím k sobě chvilku trošku tulili a pak na nás přišly ještě větší mazlící myšlenky. Jenže on se najednou otočil směrem ke dveřím pokoje a vypadalo to, že zase míří do kuchyně si zakouřit (nebylo tomu tak, jen mi šel pro antikoncepci, ale neřekl to nahlas). Mimochodem on je silný kuřák, nevyčítala jsem mu to, ale strašně jsem na cigarety žárlila, protože odváděly jeho pozornost od mé osoby. Vzedmula se ve mne vlna vzteku a já do něj vší silou strčila, ať si tedy jde, že tu přece není vůbec nikdo, komu se po něm permanentně stýská, zatímco on sedí v kuchyni se svými cigaretami a já v pokoji při tom čekání na něj sedím u počítače, abych se neukousala nudou.

Odletěl odmrštěn silou na elektrický radiátor, který za ním stál. Ze mne nejvyšší vlna vzteku opadla a neměla jsem už rudo před očima a hned se zděsila, jestli se mu nic nestalo, protože to skutečně byl let závratnou rychlostí. Neřekl ani au, přitom si jinak stěžuje pořád na každé malinkaté píchnutí, kde ho zase bolí a tak. Jen se uraženě zvedl ze země a prohlásil, že teď už nic nebude a že si jde z toho leknutí opět zakouřit a že tam tentokrát bude zatraceně dlouho, ať nečekám, že se za mnou přijde za chvilku podívat jako vždycky.

Když jsem si zpětně promítla tu scénu, tak jsem se zhrozila, že jsem mu klidně o to topení mohla zlomit páteř, případně že z toho mohl být minimálně otřes mozku. Víte proč se mu nakonec nic nestalo? Protože jsem ho měla ráda a protože vládnu jakousi psychokinetickou silou. Ta jeho pád zmírnila a přebytečná síla se od něj odrazila a skončila v monitoru počítače, který byl spálen na troud a nefungoval. Naštěstí opravář, který nejdříve prohlásil, že je ten monitor nezvratně zničen, našel nakonec vzniklou chybu. Šlo jen o přeprogramování řádkování monitoru, protože i ten monitor jsem měla ráda a tak v něm psychokinetická síla schovala můj energetický náboj než odtamtud vyvanul přirozenou cestou.

Že tahle síla ve mne dříme, vím už dávno, ale neumím jí ovládat vědomě a tak se kolem mne občas dějí podivné věci, jako když mne jednou máma rozčílila a já držela v ruce svou oblíbenou půllitrovou sklenici z tenkého skla a v tom, jak jsem měla černo před očima jsem s ní vší silou třískla (protože jsem měla ničitelskou náladu, jsem to udělala s úmyslem tu sklenici rozbít bez ohledu na to, jestli se pak její střepy zaryjí do mé ruky) o sklo konferenčního stolku, protože byl nejblíž kromě mé mámy, která seděla vedle mne (a na tu jsem zaútočit nemohla jako správně vychovaná dceruška). Dílo zkázy bylo dokonáno a obě jsme s údivem zíraly na to, že sklenice přežila můj útok, ale tlusté sklo kryjící stolek prasklo a roztrhlo se na dvě části. Od místa dopadu se klikatila skleněná tržná rána. Rozpůlené stolní sklo už bylo k nepotřebě a tak jsme ho tenkrát vyhodily. Prostě milovaná sklenice přežila, i když byla svou tenkostí handicapována a nenáviděné sklo na stolku puklo (bytostně jsem ho nesnášela, protože mne studilo do holých rukou a já se v té době nemohla o ten stolek opírat bez dlouhých rukávů, přitom ráda běhám doma poměrně na lehko, ale nemohla jsem nic říkat, protože máma ho tam mít chtěla).

Opět má psychokinetická energie vyřešila můj násilný čin ke spokojenosti všech, mně se nic nestalo a máma mi po letech poděkovala, že jsem jí toho stolního skla zbavila, protože teď z něj má revma v loktech a mohlo to být ještě horší.

Úplně poprvé jsem se s touto svou silou seznámila asi tak v osmi letech, jenže jako dítě jsem jí tak nevnímala, že se děje něco nenormálního. Stalo se to ve škole. Paní učitelka měla pocit, že jsem moc zlobila a tak že mi napíše poznámku do Žákovské knížky. Já byla ale jiného názoru a říkala si, že budu neprávem potrestána. Vytrhla jsem tedy bez hlasitého reptání zpod Čítanky svou žákajdu a chtěla jí podat učitelce. Jenže mezitím Čítanka spadla s hrozným rachotem z lavice a rozpadla se na dvě části. Poznámka mne neminula a ještě jsem dostala kázání, že si neumím vážit knih. Nebyla to pravda, já se té Čítanky opravdu nedotkla ani prstem a nesmetla jí z lavice, abych se lépe dostala k Žákovské knížce. Ona spadla skutečně sama nadzvednuta psychoenergetickým nábojem mého vzteku. Na třídní schůzce si pak učitelka stěžovala mé mámě, že jsem pěkná vzteklinka. Ona jí nevyvedena z míry odpověděla, že mne musela asi hodně rozčílit, jinak by se nic nestalo, protože Hanička je ve skutečnosti téměř neochvějný kliďas. Učitelka na ní jen nevěřícně kulila své bezelstné oči.

Takže vím, že se ve mne skrývá vysoký energetický potenciál, který ničí na co dosáhne a není to zrovna pod ochranou mé láskyplné pozornosti. Jenže vtip je v tom, že co nemám ráda já, mohou mít rádi druzí a pak je mi líto, že jsem jim zničila něco, co je zase v jejich laskavé pozornosti. Ještě k tomu jak byla u Lubora pořád výbušná atmosféra, tak jsem mu svou psychokinetickou silou nevědomky spálila jeho oblíbený diskmen a mobil, taky trochu nabourala jeho milované video a ještě by se našlo pár drobností, které si už ani nepamatuji. Na mou obranu jen dodávám, že jsem mu pak přispěla polovinou peněz, když si pořizoval za ně něco nového.

U Pavla se Drak tedy omezil jen na neškodné vybití ve vodě, aby nedošlo k jiné nehodě. Ostatně i tehdy voda stříkala nepřirozeně vysoko, protože já jsem zase nijak zvlášť vehementně těma rukama nemáchala. Kdyby Pavel po mne tu vodní spoušť nevytřel, tak bych to samozřejmě kajícně udělala sama. Taková potvora zase nejsem.

Tak je to, můj Drak je spravedlivý, ale v současné době ví, že vládne i silami, které neumí vědomě ovládat a pak se dějí divné věci, právě takové jako když jsem naposledy nemluvila. Mimochodem, nemluvila jsem proto, že bych tímto způsobem chtěla Pavla trestat, ale proto že jsem mluvit prostě nemohla. V péči Draka jsem nebyla schopna otevřít pusu a vyjádřit svůj postoj i hlasem. Ostatně tohle mi Lubor taky dost často vyčítal, že nemluvím, když jsem moc rozrušená.