Svědek Času promluvil 2.

Svědek Času promluvil 2.

Můj milý lidský příteli, ještě jsem se sem dnes vrátila, abych tě potěšila. Zase si s tebou chce povídat Svědek Času. Včera večer přemýšlel o tom, proč se v lidském těle nemůže zbláznit, i když často stojí na pokraji šílenství a přesto nikdy tu pomyslnou hranici nepřekročil a nezařadil se do zástupu nevědomých a ztracených šťastných bláznů.

Včera jsem měla zase jednou filozofickou náladu a povídala si o tom se svým životním druhem. I Svědci Času potřebují svého jediného milého člověka, který by je provázel životem, aby se tu necítili tak šíleně osamělí. Ptala jsem se ho, jaké je to se zbláznit. Říkal, že když se zbláznil, tak mu to připadalo jako by udeřila jeho poslední hodinka. Když byl Svědek Času zvědavý a ptal se ho, jak to bylo dál, nechtělo se mu o tom mluvit, že nerad oživuje tyhle vzpomínky před spaním, protože by mohl mít špatné sny, z kterých se s hrůzou budí, protože se v nich znova zblázní a vždy ho to poděsí.

Nechala jsem ho tedy na pokoji a jen jsem fňukala, že se chci taky zbláznit, protože tak se bude aspoň něco zajímavého dít, protože teď se uvnitř nic neděje a je tam bohorovný klid a ostatně vždy tam byla neochvějná rovnováha. Vždy když večer horečnatě umírám únavou, protože jsem denní tvor a v noci se sama bojím, tak si mí andělé strážní asi povídají: "Uspěte jí rychle! Porucha! Pozor! Pozor! Musíme jí uspat! Ve spánku jí nejsnáze opravíme! Porucha na záznamovém zařízení! Pohotovost! Pohotovost!"

Vyčerpaně usínám a v noci se mi zdávají veselé a barevné sny. V životě se mi nezdála noční můra v pravém slova smyslu. A ráno se budím svěží a plná naděje do nového dne. Večerní splíny se rozplynuly a já s písní na rtech vítám nový den.