Pár pravidel...

 Poslední dobou bejvaj taky občas problémy s mladejma, který zblbnou, daj se k nějaký sektě, nebo se jen tak vožerou a pak jim přijde jako děsný hrdinství dělat v noci na hřbitově kravál. Sem tam jsem se musel zvednout z pelechu a jít je vypráskat. Některý si teda myslej, jak nejsou tvrdý, a vyšlápnou si na mě. To ale šeredně spláčou nad vejdělkem. Vono z toho mávání krumpáčem jednomu docela naběhnou svaly, víme?

 Jak říkám, hřbitov není zdaleka tak strašnej, je ale jasný, že musíte dodržovat nějaký pravidla. Jako všude. Tak například by se neměli brát věci mrtvejm. Jednak je to neetický, jako každá zlodějina, a taky to vůbec není dobrej nápad. Já to zkusil jednou, tenkrát, když umřela poslední majitelka místního zámečku. Celej ten jejich rod tam už pár generací bydlel a tak je jasný, že i na hřbitově měli svoji hrobku. To je moc dobrá věc, tyhle hrobky – to nemusíte vůbec kopat, stačí jen otevřít dveře a je to.

 Už ten večer se ukázalo, že to nebyl zrovna moc chytrej tah. Strašně dlouho jsem se v posteli převaloval a nemoh usnout. Přikládal jsem to svýmu špatnýmu svědomí – nakonec to bylo poprvý, co jsem okrad mrtvýho. Pak jsem si ale uvědomil, že slyším zvuky, který by se v noci na hřbitově vůbec ozejvat neměly. Něco se štrachalo kolem mýho baráku. Jako kdyby někdo opatrně našlapoval pod voknama, sem tam jsem zaslech i zaškrábání na sklo. Naštěstí byla venku tma jako v ranci, takže nebylo nic vidět, ale i tak mě bylo hodně ouzko.

 Ráno už to všechno vypadalo trochu jinak. Když do vás pere slunce a potíte se u krumpáče, jen těžko se věří na nějaký noční můry. I když…hlodalo mě to, to zase jo, ale jen tak jakoby na okraji vědomí. Jenže pak přišla noc a bylo to tady zase – štrachání kolem voken, mrazivej pocit, kterej máte, když se na vás někdo dívá a dokonce někdo zkoušel brát za kliku. Samozřejmě, že jsem měl zamčíno, nejsem pošuk. Ale hned, jak se rozednilo, sem popad tu drahocennost a mazal k hrobce jejího majitele. Nebylo mi bůhvíjak, když jsem tam vcházel a klidně se přiznám, že jsem se předtím pokřižoval. No, vevnitř nebylo nic podezřelýho, ale já jsem hodil to zlato mezi kosti, kam patřilo a mazal pryč, jako kdyby mě honilo sto čertů. I když do úvahy přicházel jenom jeden….

 To už jsem hrobařil nějaký dva nebo tři roky a myslel jsem si, že už vím, co a jak. Byl zrovna podzim a já měl mít pátýho listopadu, to bylo pondělí, vykopanej hrob. Jelikož jsem chtěl samozřejmě mít o víkendu volno, rozhod jsem se tu fušku udělat hned ze začátku měsíce. Jenže začátek listopadu je ošemetná záležitost. V tý době se totiž dějou divný věci – nastává starej předkřesťanskej konec roku a můžete tomu říkat jak chcete, Samhain, Dušičky nebo Halloween, je to čas, kterej tak úplně nepatří lidem. Teda aspoň živejm. Jenže já si vzal krumpáč a lopatu a nakráčel na místo, jako by se nechumelilo.

Kopal jsem asi tak půl hodiny, když jsem ucejtil, že za mnou někdo stojí. Obrátim se a tam stál chlápek v takovým divným oblečení, který se mi nezdálo zrovna módní. Chvíli se na mně jen tak koukal, až jsem to nevydržel a zeptal se ho, co jako chce. Řek mi, že bych neměl v tenhle den kopat a hlas měl takovej divnej, jako kdyby skrz něj mluvil někdo z velký dálky. To mě mělo zarazit, ale já ne, já hned, že vim nejspíš nejlíp, co kdy mám, nebo nemám dělat. A on zas, abych s tou prací přestal, že dnešek patří mrtvejm a ty nechtěj, aby je někdo rušil. To už mi trochu zatrnulo, ale taky sem to chtěl mít co nejdřív hotový a byl jsem trochu naštvanej, že mě ten chlap zdržuje od práce. Takže jsem zas popadnul krumpáč, houknul na chlápka, že na svým hřbitově si budu kopat kdy chci a dal jsem se do toho. V tu chvíli stál v jámě přede mnou, obličej těsně u mýho a zíral na mě očima, který nebyly zrovna moc lidský. Syčel přitom, že tohle vůbec není můj hřbitov, na kterým si budu dělat, co mě napadne. Je prej strážce hřbitova a já budu kopat hroby podle toho, jak bude chtít on. Pak zmizel.