Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePár pravidel...
Autor
unseen
Hřbitov nebejvá až tak černej, jak ho malujou, mně můžete věřit. Dělám v tomhle městě hrobníka už dlouho a je to celkem ucházející flek. V práci máte klid, je na vás, jestli se budete s hrobem párat tři nebo čtyři dny, nebo si máknete, budete to mít za den hotový a zbytek volno… Dostanete bejvák, plat, sem tam nějakou tu lahvinku vod pozůstalejch, zkrátka to celkem ujde.
Jasně, má to i horší stránky, když to třeba někdo zabalí v zimě. To pak musíte tu hlínu nejdřív nějak rozmrazit, ale i pak je to dost rasovina a zalejzá u toho za nehty. Někdy si řikám, že bych toho nebožtíka zabil. Lidi, co umřou v zimě, by se podle mýho měli nechávat spálit, to by bylo ohleduplný. Jenže vysvětlujte jim to…
Poslední dobou bejvaj taky občas problémy s mladejma, který zblbnou, daj se k nějaký sektě, nebo se jen tak vožerou a pak jim přijde jako děsný hrdinství dělat v noci na hřbitově kravál. Sem tam jsem se musel zvednout z pelechu a jít je vypráskat. Některý si teda myslej, jak nejsou tvrdý, a vyšlápnou s
i na mě. To ale šeredně spláčou nad vejdělkem. Vono z toho mávání krumpáčem jednomu docela naběhnou svaly, víme?
Jak říkám, hřbitov není zdaleka tak strašnej, je ale jasný, že musíte dodržovat nějaký pravidla. Jako všude. Tak například by se neměli brát věci mrtvejm. Jednak je to neetický, jako každá zlodějina, a taky to vůbec není dobrej nápad. Já to zkusil jednou, tenkrát, když umřela poslední majitelka místního zámečku. Celej ten jejich rod tam už pár generací bydlel a tak je jasný, že i na hřbitově měl
i svoji hrobku. To je moc dobrá věc, tyhle hrobky – to nemusíte vůbec kopat, stačí jen otevřít dveře a je to.Ta jejich, to byl teda vážně parádní kousek. Samej mramor, pozlacený andělíčci, kování na vratech… Některý lidi se holt uměj rozšoupnout i co se tejká smrti. No, a když teda milostpaní opustila tohle slzavý údolí, bylo potřeba to její poslední obydlí trochu připravit, že jo.
Zámek už byl malinko zarezlej, stačilo ale trochu oleje a spousta síly a mohlo se dovnitř. Bylo tam celkem čisto, až na prach z rozpadlý rakve někoho, kdo sice byl dost nóbl na to, aby ho pohřbili sem, ale zase ne tolik, aby dostal olověnou truhlu. Taky se na zemi válela nějaká kost, podle všeho právě z tohohle nebožtíka. Prach jsem teda zamet a tu kost jsem se chystal vrátit na její místo, aby jako ostatky byly pohromadě. A co nevidím - mezi zbytkama toho šlechtice, nebo co to bylo zač, ležel řetízek. Co řetízek, řetěz, na první pohled zlatej a s velkým zeleným kamenem zasazeným do takovýho jakoby oválu. Zarazil jsem se a začal přemejšlet.
Zdálo se nepravděpodobný, že by si někdo pamatoval, s čím tohohle chlapa pohřbívali, na to tady ležel už moc dlouho. A když ten řetěz nosil celej život na krku nějakej zazobanec, proč by neměl nakonec posloužit obyčejnýmu člověku, ne? Tak tohle jsem si říkal, když jsem si to zlato bral s tím, že až pojedu někam do města, zkusím ho prodat.
Už ten večer se ukázalo, že to nebyl zrovna moc chytrej tah. Strašně dlouho jsem se v posteli převaloval a nemoh usnout. Přikládal jsem to svýmu špatnýmu svědomí – nakonec to bylo poprvý, co jsem okrad mrtvýho. Pak jsem si ale uvědomil, že slyším zvuky, který by se v noci na hřbitově vůbec ozejvat neměly. Něco se štrachalo kolem mýho baráku. Jako kdyby někdo opatrně našlapoval pod voknama, sem tam jsem za
slech i zaškrábání na sklo. Naštěstí byla venku tma jako v ranci, takže nebylo nic vidět, ale i tak mě bylo hodně ouzko.Ráno už to všechno vypadalo trochu jinak. Když do vás pere slunce a potíte se u krumpáče, jen těžko se věří na nějaký noční můry. I když…hlodalo mě to, to zase jo, ale jen tak jakoby na okraji vědomí. Jenže pak přišla noc a bylo to tady zase – štrachání kolem voken, mrazivej pocit, kterej máte, když se na vás někdo dívá a dokonce někdo zkoušel brát za kliku. Samozřejmě, že jsem měl zamč
íno, nejsem pošuk. Ale hned, jak se rozednilo, sem popad tu drahocennost a mazal k hrobce jejího majitele. Nebylo mi bůhvíjak, když jsem tam vcházel a klidně se přiznám, že jsem se předtím pokřižoval. No, vevnitř nebylo nic podezřelýho, ale já jsem hodil to zlato mezi kosti, kam patřilo a mazal pryč, jako kdyby mě honilo sto čertů. I když do úvahy přicházel jenom jeden….
Jak už jsem řek, jsou určitý regule a zvyky, který když budete dodržovat, budete se hřbitovem zadobře. Nechávat věci tam, kde jsou, je důležitý, moc důležitý, ale existuje ještě jedno důležitější, hlavní pravidlo. Taky k němu mám zajímavou historku.
To už jsem hrobařil nějaký dva nebo tři roky a myslel jsem si, že už vím, co a jak. Byl zrovna podzim a já měl mít pátýho listopadu, to bylo pondělí, vykopanej hrob. Jelikož jsem chtěl samozřejmě mít o víkendu volno, rozhod jsem se tu fušku udělat hned ze začátku měsíce. Jenže začátek listopadu je ošemetná záležitost. V tý době se totiž dějou divný věci – nastává starej předkřesťanskej konec ro
ku a můžete tomu říkat jak chcete, Samhain, Dušičky nebo Halloween, je to čas, kterej tak úplně nepatří lidem. Teda aspoň živejm. Jenže já si vzal krumpáč a lopatu a nakráčel na místo, jako by se nechumelilo.Kopal jsem asi tak půl hodiny, když jsem ucejtil, že za mnou někdo stojí. Obrátim se a tam stál chlápek v takovým divným oblečení, který se mi nezdálo zrovna módní. Chvíli se na mně jen tak koukal, až jsem to nevydržel a zeptal se ho, co jako chce. Řek mi, že bych neměl v tenhle den kopat a hlas měl ta
kovej divnej, jako kdyby skrz něj mluvil někdo z velký dálky. To mě mělo zarazit, ale já ne, já hned, že vim nejspíš nejlíp, co kdy mám, nebo nemám dělat. A on zas, abych s tou prací přestal, že dnešek patří mrtvejm a ty nechtěj, aby je někdo rušil. To už mi trochu zatrnulo, ale taky sem to chtěl mít co nejdřív hotový a byl jsem trochu naštvanej, že mě ten chlap zdržuje od práce. Takže jsem zas popadnul krumpáč, houknul na chlápka, že na svým hřbitově si budu kopat kdy chci a dal jsem se do toho. V tu chvíli stál v jámě přede mnou, obličej těsně u mýho a zíral na mě očima, který nebyly zrovna moc lidský. Syčel přitom, že tohle vůbec není můj hřbitov, na kterým si budu dělat, co mě napadne. Je prej strážce hřbitova a já budu kopat hroby podle toho, jak bude chtít on. Pak zmizel.Delší čas se nic nedělo, tedy kromě toho, že jsem se poptal místního kronikáře. Ten mi řek, že něco jako strážce hřbitova vážně existovalo. Byl to prej duch prvního nebožtíka, kterýho na hřbitově pohřbili a ten měl mak to místo chránit. V některejch případech si to dokonce pojistili tím, že přímo na místě zabili vybranýho člověka, aby tam byl ten duch obzvlášť připoutanej. To mě teda moc neuklidnilo. Nic dalšího se ale nedělo a tak jsem na celou tu záležitost skoro zapomněl. Jenže věci se časem připomenou.
Jsou zkrátka určitý pravidla. Ve všem, i v hrobařině. Mně můžete věřit, vím o tom svý – kopu tady tu hlínu už dost dlouho. Dobrejch dvěstě let. A vypadá to, že ještě nějakej ten pátek ji kopat budu…