KDYŽ SE RÁNO ZASPÍ

Začal se probouzet. V pokoji vládla tma. Snažil se ve tmě  najít budík, kterému svítily číslice na displeji. Brzo nalezl svítící číslice, načež vytřeštil oči. 6:33 svítilo zeleně.

„Proboha!“ vykřikl a jako na pérku vyskočil z postele, přičemž odhodil stranou peřinu. Uvědomil si,  že zaspal. Měl vstát už v půl šesté. Udělal několik rychlých kroků směrem ke zdi, kde byl vypínač, ale přitom zakopl o židli.

„Zatracená židle!“ rozlehlo se pokojem a vzbuzená manželka vyděšeně rozsvítila lampičku na nočním stolku. Pak rozespalá spatřila na koberci sedět svého muže, který se držel za koleno.

„Co se stalo? Proč děláš takový rámus?!“

„Zase ten budík nezazvonil. Je to krám! Dneska mám tu konferenci. Musím  se ještě  stavit ráno pro šéfa!“ odpověděl a rychle vstal. Poté se rozeběhl do koupelny. Pravou dlaní prudce stiskl vypínač od světla. Ozvala se rána charakteristická pro vyhozené pojistky.

„Do pr…..,“ zařval, načež se ozvala další rána.

„Ty jsi jako hrom do police!“ křikla na něho manželka vzápětí.

„Zatracenej kbelík. To už je poněkolikátý,  co jsem se o něj přerazil!“

„Radši nahoď ty pojistky!“
Došel co nejrychleji do předsíně a rukama začal šmátrat po stěně, až je nahmatal. Všechny páčky dal nahoru. V pokoji ani v koupelně se nerozsvítilo. Chvíli mačkal vypínač v předsíni a opět dal páčky pojistek dolu a nahoru. Nic.

„Do prkýnka! Budu muset na chodbu se šroubovákem!“

„Máš ho určitě v tý bílý skříni v předsíni!“

„To vím taky. Musím ho ale najít!“ řekl a nahmatal baterku zavěšenou nad botníkem.

„Do hajz…, vždyť nesvítí!“ vyhrkl naštvaně.

„Já ti předevčírem říkala, že přestala svítit.“

„Tak to si teda nepamatuju. V kuchyni máme druhou. Rychle ji přines!“

  Zdálo se mu to věčností, než se manželka objevila s rozsvícenou baterkou v předsíni. Rychle  otevřel dveře skříně a vytáhl velkou krabici,  ve které měl plno nářadí. Se šroubovákem se pak rozeběhl na chodbu. Otevřel dvířka od pojistek na chodbě a šroubovák vložil dovnitř.

„Tak co,  svítí to?“ zeptal se manželky.

„Ne. Nic.“
Ve stejný okamžik se ozvalo několik jadrných nadávek za dveřmi sousedního bytu. Hned mu došlo, že vyhodil pojistky sousedům. Sotva si to uvědomil, tak se dveře u sousedů otevřely.

„Dobré ráno. Já se omlouvám. Chtěl jsem nahodit naše pojistky a spletl jsem to.“
začal se omlouvat sousedovi, který na něho překvapeně hleděl, protože byl v pyžamu a bos. Rychle nahodil pojistky oběma bytům a zaběhl zpět do bytu.

  Sotva proběhl předsíni, strhl ze sebe svršek pyžama a pak i zahodil spodní část pyžama. Manželka na něho užasle hleděla, jak nezvykle rychle na sebe obléká oblečení a zároveň se snaží holit holícím strojkem na baterky.

„Nemám čas. Zabal mi nějaký buchty,  najím se cestou!“ řekl manželce,  když na sebe oblékl sako a před zrcadlem se pokoušel zavázat kravatu.

„Učeš se! Máš na hlavě vrabčí hnízdo!“ upozornila ho.

„Vidím se!“ odpověděl a proběhl předsíni do koupelny.

„Nevidělas můj hřeben?“ zeptal se vzápětí.

„To já nevím, kam sis  ho dal.“

„Sakra!“ procedil mezi zuby a namočil si hlavu vodou, načež se snažil dlaněmi vlasy dát do pořádku.

„Tak večer přijdu asi hodně pozdě. Tak se měj!“ rozloučil se a dal si do aktovky svou snídaní, načež vyběhl na chodbu. Schody sbíhal jak jen to nejrychleji uměl. Netrvalo dlouho a běžel po chodníku. Vedle domu stálo jeho auto, do kterého hned po odemknutí nastoupil. Ke svému nemilému překvapení zjistil, že před ním stojí zaparkovaný automobil, který mu znemožňuje odjezd.

„To snad ne! Kterej blbec!“ rozkřikl se a vztekle vystoupil. Začal vidět rudě. Pak dostal spásný nápad. Pojede autem manželky. Doběhl zpátky ke vchodu. Začal zvonit na svůj zvonek. Hned nato si uvědomil, že zvonky nefungují a i kdyby se dozvonil,  okna jejich bytu jsou na opačné straně domu, takže by mu klíčky stejně nemohla hodit na ulici. Výtah byl naštěstí v přízemí a tak s ním vyjel do jejich patra. Skoro promáčkl zvonek, jak zvonil. Manželka mu otevřela a než stačila cokoliv říct, tak jí zadýchaně řekl: „Rychle mi dej klíčky a papíry od svýho auta. Nějakej vůl parkuje tak,  že nemůžu vyjet!“

„Tím volem jsem já. Nebylo nikde místo a tak jsem zaparkovala u tvýho auta.“

„Cože!!“ vykřikl a měl pocit, že vyletí z kůže.

 

 

---