Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDluhy
Autor
Phil
Co se týče Jarána, tak jsme spolu skončili. On se mnou skončil, když strčil hlavu pod vlak a já s ním, když jsem s ním od té doby nemluvil. Teda jednou jo, to jsem v noci seděl na posteli a brečel, ožralej jak doga. Ale to nepočítám, protože vždycky dělám, že si takový věci nepamatuju.
Jarán byl kamikadze. Nevypadal na to, ale včely na to taky nevypadají. A pak najednou prásk a upíchají se k smrti. Vosy to mají lepší, píchají si o sto šest , ale pocit viny se nedostavuje. Něco jako u mě. Střeva si rozhodně pícháním nevytrhneme. Já, ani ty vosy.
Faktem je, že všechno je jedno. Když lituju Jaránovy smrti, lituju sám sebe. Když mě realita sráží na kolena, vytvořím si jinou. Je jedno, jestli nás kontaktujou ufouni. Jakákoli konvenční droga dokáže takovou událost stokrát předčít. A většina snů taky.
Procházím se Lužáneckým parkem a pozoruju psy jak čůrají na stromy. Psi velcí, malí, chlupatí a jinak chlupatí, agresivní a mírumilovní, s močí čirou až transparentně žlutou, psi s ušima i bez, s pánem i bez. A stromy pijou jejich chcánky. Stromy jsou perverzní. Jednou, když mi bylo ještě asi šestnáct a neměl jsem dosud moc potuchy o tom, co je dobrý, se mi jedna holka vyčůrala do pusy, ale já to vyplivl. "Nejsem strom," řekl jsem jí a šel do koupelny pro vlhkou hadru a důkladně vydřel prostěradlo. Tehdy jsem v moči ani nespal. Snažil jsem se být úplně obyčejný člověk a nikomu nic nedlužit. Kromě peněz, ale ty já nepočítám, takže se nepočítají. Lidé většinou neradi pouští psy z vodítka, aby jim nevběhli pod auto. Spousta lidí si zase vodí na řemínku svědomí.
Svítí slunce, a tak se šklebím jako debil. V útlém věku jsem si vsugeroval, že mám citlivé oči a od té doby je mhouřím, kdykoli vyjde slunce a v důsledku se šklebím jako debil. I když mám sluneční brýle, dokonce i u předpovědi počasí v televizi.
"Co děláš?"
"Nic."
"Proč se šklebíš?"
"Mám zácpu na duši."
U Domu dětí a mládeže je spousta dětí a mládeže. Pobíhají kolem, povykují a mají blbé kecy. Jsou spontánní. Chci být taky spontánní a plácnu sebou do trávy. Několik kolemjdoucích se na mě podívá jako na debila. Být přirozený a bezelstný asi znamená být debil. Být dítě asi znamená být debil.
"Vy jste se zbláznil."
"Děkuji."
Ryk dětí sílí. Hrají teď hru, která spočívá v tom, že se navzájem honí. Jejich jemné vlásky září na slunci a svěží jarní větřík je přehazuje ze strany na stranu, dopředu a dozadu. Mladé neúnavné končetiny se svižně mrskají v zelené trávě. A je dobře. Až na ten hluk, který děti vydávají. Křičí a vřískají, bez jakéhokoli rozumného důvodu, aniž by chtěly něco přímo sdělit nebo naznačit. Ležím v trávě a dívám se do nebe. Jestlipak takhle vřískaly děti, když mávaly mašince, která táhla dobytčáky plný lidí? A jestlipak stejným hlasem řičely děti, když vystupovaly z vagónů?
"Belsen, vystupovat!"
"Iíííííí!"
"Auschwitz, aussteigen!"
"Iíííííí!"
Povyk nápadně sílí. Jedno z dětí se válí v trávě a z pusy se mu valí krev. Ostatní drobečkové bezmocně běhají kolem s vyděšeným výrazem ve tváři. Scéna přiláká několik dospělých. Muži se vrhají na řvoucího invalidu a ženy ječí.
"Zavolejte sanitku!"
"Doktor, je tady někde doktor?!"
"Bože, on si ukousl jazyk!"
Doktor se neobjevuje, a tak se jeden z chlapů odhodlá k činu, bere dítě do náruče a běží s ním pryč, obklopen švitořícím klubkem dětí a mohutně povzbuzujících dospělých. Sleduju je, jak, spolu s tím hrozným vřískotem, pomalu mizí za horizontem. Mám z toho dobrý pocit. Budu mít o čem povídat, i když vím, že na to za pár dní zapomenu a už vůbec mě nenapadne, abych o tom někomu říkal. Jde tady o ten pocit. Líně se zvedám a šourám se směrem k šalině. Zapaluju si cigáro a vtom si všimnu v trávě, kousek od místa, kde leželo to zraněné dítě, něčeho podivného. Jdu blíž a logika toho okamžiku mě na chvíli úplně ochromí. V trávě leží ukousnutá špička jazyka, ještě čerstvá a hmyzem netknutá. Vytahuju kapesník a pečlivě do něj balím svůj úlovek.
"On nám bere massso!"
"Taková pochoutka, bzz!"
"Hajzzzl!"
Doma zvoním na Železa. Železo je můj soused, a říká se mu tak, protože snad kdysi zpíval v nějaké metalové kapele. Je celej potetovanej a moc hodnej. Otevírá dveře a na mě se vyvalí marihuanový kouř. Jednou jsem se u Železa zhulil z jeho speciální vodní dýmky, která se skládá z plastového kýblu a poloviny lahve od Dobré vody.
"Zdar. Potřebuju, abys mi trošku pomohl s estetikou."
"Jasně, nedáš si trošku zelíčka?"
"Až potom. Napřed práce."
Jdeme do mého pokoje a já vytahuju svůj úlovek. Je celý od hlíny a uschlé trávy, takže chvíli trvá, než ho obereme. Jdu pro kladivo a hřebíky. Železo mi chvíli drží jazyk u zdi a já zvažuju alternativy. Pak se vyměníme a držím já.
"Tady by to šlo, ne?"
"Hm."
Přibíjím jazyk ke zdi. Moc to nejde, ale vytrvávám a vítězím. Je večer. Ležím na posteli a čučím na zeď. Předchozí návštěva u Železa mě dost posílila. Koukám na jazyk s pocitem zadostiučinění. Oběť bohům za radost. Jarán obětoval svou hlavu za smutek. Nikomu nic nedlužím. Ani Jaránovi, ani tomu děcku. Nikomu nic nedlužím, kromě peněz, ale ty jsou nemorální, k tomu je nepočítám, tak co? Dlužím jen sám sobě, za to, co jsem ze sebe udělal. A to mi nikdo nevrátí.
K té chybě - vůbec jsem si jí nevšiml, protože češtyna rozhodně nený můj konýček...
Když se ta tvoje troška morbidity srovná s morbiditou světa, je to asi jako kdyby se srovnávala kávová lžička se slévárnou ocele... Díky za příjemnou chvíli
Těším se tvůj první román.