Jak byli a nebyli jednou všichni lidi na Zemi uneseni

Jak byli a nebyli jednou všichni lidi na Zemi uneseni

  Když jsem byl malý, odehrály se na Zemi věci, které by člověk na přelomu tisíciletí nazval úžasné a snad velkolepé. Na naší modré planetě totiž přistáli mimozemšťané. Bábi říkává, že kdysi by podobné věty vyvolávaly jenom úsměv na tváři. Ale prý existovali lidé, kteří o návštěvnících z vesmíru psali knihy, ačkoli je nikdy neviděli. A taky žili lidé, kteří ty knihy četli. V minulosti se o tuhle literaturu většina lidí nezajímala. Nejspíš aby nepůsobila poklesle.
  Bábi také říkala, že když pak mimozemšťané u nás skutečně přistáli, byli tím náramně překvapeni všichni. Prý tak bylo krásně vidět, že mezi lidmi na světě nejsou rozdíly.
  Tehdy jsme ještě bydleli v centru našeho malého města. Chodil jsem do první třídy základní školy nu Jungmannově ulici a o mimozemšťanech jsem nic nevěděl. I když se tehdy o nich ještě psalo. Ze školy jsem chodíval kolem krámku se zvířaty a obdivoval krásnýho kanárka ve výkladě. Přestože naši nechtěli o ptáčkovi ani slyšet, nepřestával jsem snít, že se jednou vrátím ze školy domů a v kuchyni na stole bude na mě čekat v kleci.
  Když jsem ale toho dne přišel domů, seděli naši u rádia a poslouchali nejčerstvější zprávy o Přistání, které bylo později nazváno Invazí.
  Dávali to taky v televizi, kde jsem viděl, jak z různých částí světa přicházejí zprávy o velkých černých válcích nad naší matičkou Zemí. Kosmonauti z americkýho raketoplánu vyfotili, jak z nich vyletují tisícovky a snad miliony malých černých mušek, které, jak jsem později na vlastní oči viděl, nebyly mušky, nýbrž velcí černí ježci. Když jedna taková ježkoloď přistála na poli za naším městem, utíkali se tam na ni všichni podívat. Doběhli jsme mezi posledními. Stála na trojnožce z jehlic, které z ni po celém povrchu trčely, a byla veliká jako náš barák. Všichni byli zvědaví, jak vypadají "bytosti na vyšším stupni vývoje".
  Ale pak se někde u země odchlípl docela široký otvor a vyrojily se z něj houfy těch nejsměšnějších mimozemšťanů, jaké jsem kdy viděl, i když jsem jich v životě moc nespatřil. Máma ale říkala, že to, co s náma pak udělali, moc k smíchu nebylo.
  Ty potvůrky si v počtu malé armády nastoupily kolem nás a asi nás pozvaly dovnitř, poněvadž zástup se hnul k otvoru v ježkolodi. Už jsem je jenom slyšel. Protože mluvily hrozně pisklavě. Někteří lidé zřejmě odešli od nějaké práce, protože se zdáli být nespokojeni. Narozdíl ode mě, protože já jsem se těšil. A myslel jsem, že ostatní na tom budou stejně. Takže mi nevadila ani zima v lodi. A tma tam byla taková, že nebylo vůbec nic vidět. Nadšení mě však neopouštělo. Jsem totiž od přírody zvědavý.
  Nějaká paní se asi snažila komunikovat s našimi hostiteli, protože začala hrozně ječet, což hodně připomínalo jejich řeč. A našli se i tací, kteří začali v té tmě plakat. Asi od radosti.
  Naštěstí jsme v té prázdnotě nestáli dlouho. Myslel jsem, že nás jenom pozorovali a že teď vyjdeme ven, na to naše pole. Jenomže venku už nebylo žádné pole a dokonce ani naše město. Asi bude těžké si to představit, ale vystoupili jsme do moře. Přesněji do moře lidí. Máma později říkala, že prý nás odvezli na nějakou poušť v Americe. A to všechny lidi ze Země! Já jsem sice už tehdy věděl, že je nás na zeměkouli moc, ale ty miliony hlav všude kolem mě ohromily. Slyším ještě teď, jak táta říká: "Přivezli nás sem jak stádo krav do ohrady." Musel jsem uznat, že ta ohrada byla asi hodně hodně dlouhá, protože byla kolem lidí všech končin Země. I když nás všechny unesli, většina z toho unešena nebyla. Nedalo se prý nic dělat.
  Po obloze lítaly ježkolodi a hlídaly nás. Několik dní nás krmili, spali jsme na zemi. To už mě to nadšení opustilo a měl jsem toho sezení na poušti dost. Pak se jednoho dne zjevila na obloze bíla koule, jako by spadla z nebe, a všechny ty hlídkující lodě se ve vzduchu najednou zastavily. Byla mnohem větší než všichni ti ježci. Asi jako lentilka a pomeranč. A byla jakoby povlečená vatou.
  K našemu překvapení začaly lodě na obloze rozmlouvat. Zatímco ty černé pisklavě a rychle, ta bílá jakoby zpívala přijemnými hlubokými tóny. Pak se jedna z ježkolodí nejspíš naštvala, poněvadž hrozně zvýšila hlas a zástupy lidí si muselo zacpávat dlaněmi uši. Na což bílá odpověděla dunivou melodií a asi to bylo nějaké zázračné slovo, protože se ten nespokojenec zatřásl, až jsme mysleli, že na nás spadne. A pak ztichl.
  Černé lodě jak na povel odletěly nahoru a pryč. Bíla koule se chvíli tiše vznášela, a pak nám zazpívala krásnou píseň. Všichni zavřeli oči, protože si to ta loď přála. Našeptala nám to v duchu. Snad jenom já jsem neposlechl a pootevřel oči, protože mě zase popadla hrozná zvědavost. Viděl jsem, jak z celého povrchu koule vyletovaly miliony světýlek do všech stran světa, takže to vypadalo, jako by se rozpouštěla. Když dozpívala, odvezla nás postupně všechny domů. Opět jsme stanuli na poli za naším městem.
  Lidé se vraceli tam, odkud se před několika dny přiběhli podívat na mimozemštany. Všichni byli unaveni a v botách je tlačil písek z té pouště.
  Doma jsme našli jedno ze světýlek, jak se vznáší nad kuchyňským stolem. Přemýšleli jsme co s ním. Nikdo se ho neodvážil dotknout. Koukali jsme po sobě, taky po světýlku, které, jak jsem si všiml, bylo zářící kopií bílé koule, která nás dovezla domů.
  Z té bezradné situace nás vytrhl zvonek u dveří. Byla to sousedka. Prý mají taky takové a taky nevědí co s ním. Pak jsem pochopil, že naše zachránkyně vyslala světýlka do všech rodin na světě. Nejspíš jako dar. Ale nač takový dar? "Kdyby to byl alespoň kanárek," řekl jsem nahlas. Svítící koule v tom momentě dutě zasténala, rozzářila se a v prudkém záblesku zmizela.  
  Na jejím místě stála klec s kanárem uvnitř.