NETYPICKÉ TAPETOVÁNÍ.

Letmý pohled na stěny mého bytu dával tušit, že by to chtělo nové tapety. A tak jsem nelenil a dal se do strhávání starých tapet. Šlo to poněkud ztuha. Já si však věděl rady a použil jsem majzlík. Odsekávání tapet od stěny nebylo zrovna moc ideální a po nějakém době mi došlo, že zeď vyhlíží jako měsíčním krajina. I sousedům se to moc nelíbilo a bušili na mě jako pominutí.

  Došlo mi, že budu muset změnit způsob strhávání. Nenapadlo mě nic lepšího, než postupně tapety na zdech zapálit. Vypadalo to na nejjednodušší způsob, jak tapety dostat ze stěn. Ze začátku to vypadalo nadějně, ale brzo od hořících tapet chytl koberec a následoval nábytek, který jsem zapomněl odsunout. Netrvalo to dlouho a pobíhal jsem po bytě s kbelíky a snažil se plameny uhasit. Moc se to nedařilo a tak mně nezbylo nic jiného, než rychle v domě vyhledat hasící přístroje a jimi požár zdolat.

  Stěny sice na mnohých místech vypadaly poněkud zčernale a i nábytek moc hezky nevyhlížel, ale mne to neodradilo. Byl to jen další důvod k rychlému tapetování, které nastalo zanedlouho.

  A protože jsem chtěl mít originální tapety, tak jsem dal na stěnu první tapety, které obrázky připomínaly vánoční papír na dárky. Při bližším zkoumání mi došlo, že to vskutku ten vánoční balící papír je. To mně vlastně ani moc nevadilo. Spíše nastal problém, jak ten papír na stěnu přichytit. Připínáčky do betonové stěny ne a ne zarazit. A tak se má pozornost obrátila na hřebíky. Netrvalo to dlouho a já je zatloukal do zdi. Po delší době se mi podařilo celý balící papír přibít na stěnu. Sice byl dost nakřivo, ale hlavně, že držel. Při přibíjení dalšího papíru se náhle ozval řinkot skla. Chvíli jsem naslouchal. Žádný další řinkot se neozval. Opět jsem kladívkem začal zatloukat hřebík. Nyní se ozval mohutný hluk tříštícího se skla. To mě překvapilo a podíval jsem se za papír. Naskytl se mi pohled na z větší části vysklené okno. Vše mi došlo vzápětí.

„Aha. Tak proto mi bylo divný, že tím papírem prosvítá světlo,“ pomyslel jsem si .

  Zdařilo se mi přitlouct papír  na stěně vedle okna. Pak mi ale došly hřebíky, což nebylo moc příjemné. A tak nastalo hledání lepidel. Všechna lepidla, která jsem doma našel,  vypadala na to, že by mohla lepit.

  Kbelík plný smíchaných  lepidel jsem donesl do místnosti, kde jsem tapetoval. Smetáček mně měl sloužit k roztírání lepidla na stěnu. V kbelíku však poněkud zatuhl. Snažil jsem se jej vytáhnout. Nešel. Vší silou jsem ho tedy počal tahat. Nevím, jak se to mohlo stát, ale kbelík se náhle katapultoval a dopadl na mou hlavu. Nebylo to nic příjemného vrávorat po bytě,  narážet do nábytku a slyšet, jak vitrínky berou za své.

  Když se mi konečně podařilo kbelík z hlavy dostat,  vypadalo to, že můj účes bude dlouho držet a to za každého počasí. Byl bych raději, kdyby stejně držely i mé tapety na stěnách. Lepidla v kbelíku se mi podařilo rozředit a smetáčkem jsem začal natírat stěny. Lepení papírů šlo jako po másle. A jak jsem byl rozjetý, oblepil jsem i nábytek. Byt a všechno v něm vyhlíželo velmi pestře a poněkud vánočně.

„ Co takhle vytapetovat i chodbu. Tam jsou jen obyčejné bílé stěny,“ vytanulo mi na mysli a hned jsem se rozeběhl na chodbu. Dostatek lepidla i vánočního papíru mě umožnilo pokračovat v  tapetování. Ani mé dveře a dveře sousedů jsem nevynechal. A jak jsem byl v tom tapetování i okna zmizela pod vánočním papírem. A pak se na chodbě objevil první soused.

„Dobrý den. Nechcete něco vytapetovat, když už jsem v tom?“ zněla má otázka.

Soused vytřeštil oči a velmi dlouho se snažil popadnout dech. Pak ztropil velký povyk a na chodbě bylo náhle spousta dalších sousedů. Objevila se i správcová Blažková.

„Vždyť ty papíry nejdou strhnout!“ rozkřikl se jeden ze sousedů.

„To víte. Tolik kvalitních lepidel nikdo nikdy ještě nesmíchal,“ sdělil jsem všem.

Pak už  následoval jen  úprk, kdy mě pronásledovali sousedé, které vedla za bojového pokřiku správcová Blažková.