Rabbit in your Head part II.

---- viz první díl ---

Hala. Velká, pochmurná . . . nádražní. Uprostřed mizejících a znovu se objevujících lidí, davu, který celý den mění hustotu a rychlost, klečící osoba. Vytřeštěné červené oči upírající se nahoru k prosklenému stropu, skrze, který protéká pruh dopoledního ostrého světla.

Musí jí být zima, protože na první pohled je jasné, že je pod saténovým župánkem úplně nahá. Studí jí kolena od podlahy z mramoru na které klečí. Občas se někdo podívá jejím směrem, ale jako by byla míň než vzduch, který právě vydechl. Nikdo se neptal odkud přišla a ani jak se sem dostala. Nikdo nejevil zájem. Nikdo se neobtěžoval.

 

„Kdo jsi ?“

„Kde jsi ?“

„co tu děláš ?“

 

„Nééééé !!“

 

„Skoro jsi vyhrála, ale mě neunikneš, vždycky tě dohoním a najdu všude na světě. Tenhle mač nemůžeš vyhrát. Nemůžeš zvítězit. Jsi má, jsi má a nejsi ani trochu svobodná. Nemáš sebemenší šanci . . . chápeš to už konečně ? Asi ne jinak by jsi tu neklečela polonahá uprostřed nádraží. Jsi směšná, podívej se, ani ty lidi kolem tebe si tě nevšímají, opovrhují tebou, jsi pro ně jen uřvaná děvka v županu. Ale já se o tebe postarám, pojď, pojď za mnou. Pojď za mým hlasem a já tě dovedu zase zpět.“

 

„Nééééé !!!! Ty nemůžeš vyhrát, já jsem svou paní. Jsem svobodná.“

 

„Podívej se na zápěstí. Co vidíš ? 345-5255. Jsi moje.“

 

Pozvolna se postavila, její nádherné, avšak dosti zubožené tělo se v průhledném županu třáslo zimou. Bradavky prosekávali šat jak dvě hory. Jektala zuby. Podívala se ke dveřím ze kterých vycházelo nejčistší světlo jaké kdy viděla a chtěla se k němu rozběhnout. Bohužel jí ale neposlechly ani její nohy a tak po dvou krocích upadla přímo na bradu. Plakala a přes zavřená víčka se jí draly proudy slz. Z čerstvě rozťaté rány začala pomalu téci krev. Třísnila jí už tak dosti zmazaný hábit.

 

Pomalu se její pláč utišil a ona opět otevřela své nádherné modré oči, leč teď dosti zarudlé od pláče a od toho jak si je mnula. Zjistila, že už není v nádražní hale. Ležela na louce poseté tisíci mrtvých bojovníků. Zhrozila se. Začala couvat. Prchajíc po zadu a v leže narazila do čehosi nohou, na které neměla botu. Bylo to roztříštěné torzo koně. Bylo zřejmé, že do něho narazilo něco velikého, protože byl zcela rozsápán. Až v této chvíli si uvědomila, že leží po lokty v kalužích krve. Začala ječet. Opodál stojící, jediný živý, voják sebral meč z uťaté ruky, jenž se válela kousek od něho na zemi, a kráčel k ní. Rozpřáhl se a vší silou máchl mečem. Čepel zasvištěla kousek od jejího pravého ramene a zasekla se do hlavy ještě dýchajícího bojovníka druhé armády. Voják chvilku koukal na svůj počin a pak odcházeje plivl přes rameno na tělo bezbranně zavražděného muže. Celá se rozklepala strachem. Vojáka však ona nezajímala.

 

„Copak ?“

„Nechceš pomoci ?“

 

„NÉÉÉÉÉ . . .“ Zakřičela, na ni, obrovsky silným hlasem.

 

V ten okamžik co dozněl výkřik stála na pranýři. Byla vsazena do klády. Kat právě vytáhl z ohniště cejch. Z jejích očí se dalo vyčíst utrpení a strach. Zasyčela kůže po přiložení rozžhaveného kovu. Vyhrkly jí slzy a z útrob se vydral ten nejstrašnější ženský zvuk co lidstvo slyšelo. Omdlela. Když se probrala ze mdlob na jejím zápěstí bylo vypáleno číslo.

345-5255.

 

„Tohle je znamení kata. To už nikdy nesundáš. To je značka kurvy.“

 

„This is Rabbit in your Head.“

 

„Další dávku léků a hlídejte ji. Pozor může být i nebezpečná.“

 

Skrze, z jedné strany zapocené a z druhé strany orosené, okno přitančil sluneční paprsek. Dopadl přesně na oholenou hlavu 345-5255. Prosvítal přes ušní boltec, aniž by to vnímala. Nepřítomný pohled, tiky v oku, a slina pomalinku tekoucí z jejich úst skvěle vyjadřovala její totální stav.

---