Prší déšť

Věděli jste, že reálně vzato je cestování vesmírem nemožné? Člověk se nikdy nedotkne hvězd, i k té nejbližší by mu cesta v lodi, která letí rychlostí světla trvala čtyři roky. Jenže rychlosti světla nikdy žádná pozemská loď nedosáhne. A taky, i při desetině této rychlosti jemný vesmírný prach vzhledem k obrovské kinetické energii lodi doslova rozežere jakýkoliv kovový plášť. Nemáme naději, jen se dál můžeme utápět ve sci-fi seriálech. To je vše. Ale třeba se Einstein někde sekl ve výpočtech a třeba jsou fyzikové a astronomové schovávající se za svými obřími teleskopy jen partou potrhlých bláznů, kteří vám dokáží vypočítat, kde na obloze bude za pět set let svítit Polárka, ale neumí si nakoupit.

Důležité je, že když ležíte na zádech ve vlhké trávě, kolem vás zpívají cvrčkové, obzor pomalu dohořívá v západu slunce a po nebi se rozleje mléčná dráha zdají se hvězdy na dosah ruky. Prostě stačí vztáhnout ruce a dotknout se jich. Bez překážek. Bez otázek. Bez výčitek. A když potom zavřete oči, zjistíte, že vesmír prostě protéká okolo vás. Myslím, že to je krásné.

Věděli jste, že vůně třešní se taky dá napsat jako dochucovadlo E907? Je jej třeba jen několik setin gramu, aby vás, když si k nějakému pokrmu přičichnete, omráčila silná třešňová vůně. Ale o kolik lepší je prostě pod tou třešní ležet a dívat se, jak z ní vítr strhává okvětní plátky. A ty se pak lehce snáší k zemi. Pomaličku, kolébají se tam i zpět do neslyšitelného rytmu a pak se uloží ke spánku na nose někoho, koho máte rádi. Aby jste se tomu mohli oba dva smát a dál si povídat. A taky si možná do vlasů vplétat sedmikrásky, nebo se dívat do očí a hledat v nich i víc, to co v nich není.

Mám sklony psát tyhle sentimentální řeči, které si může vymyslet každý. Třebaže když si je představíte, vypadají pěkně. Stačí si zapamatovat jeden z těch desítek snů, co se vám v noci mihnou pod víčky. A nebo mít velkou představivost a vídávat kdekoliv dívku, o niž si před spaním budete říkat, že je ta nejkrásnější, pro kterou kdy slunce mohlo svítit. Ani ve snech není možné všechno. Tak proč snít, když třešně nerostou jen ve vaší zahradě? Stačí si lehnout. A na nic nemyslet. Myslím, že je to krásné.

Věděli jste, že když prší, voda v mracích na sebe váže FeO₂ a když kapky deště padají dolů zabíjí tahle industriální břečka stromy, které měla vyživovat? A zabíjí je dlouho. Pomalu a bolestivě. Je to jako kdyby vám v žilách pomalu tuhla všechna krev, a vy cítili jak vám postupně praskají vnitřnosti a srdce tlouklo stále slaběji, aby jste si uvědomili, že konec je blízko ale smrt ještě zatraceně daleko. Až uvidíte smrk, jehož jehličí bude mít rezavou barvu, víte co si o tom myslet. Vlastně nevíte, protože do toho co si chcete myslet vám nebudu mluvit. Já ani nikdo jiný.

Když prší, kapka po kapce vám smáčí vlasy, prostoupí vašim oblečením a roztříští se o vaši kůži. Řasy se vám slepí k sobě a déšť bodá jako tisíce jehliček. A ona jediná, pro kterou bych brečel, si tančí a směje se. Kapky jí stékají po tváři, možná je to déšť, třeba jsou to její slzy, protože ona má sklony plakat štěstím. Její rty pijí z nebes a ona ve svém tanci vyskakuje aby alespoň na chvíli padala stejným směrem. O asfaltovou cestu bijí vody vzdálených řek a jezer, jako by na nás z výšky padal písek nějakých nebeských přesípacích hodin.. Jsem rád, že jsem ji potkal. Nevím co více říct. Go Let It Out. Jako ta hezká písnička od Oasis. Myslím, že je to krásné.

Věděli jste, že i když pláčete děláte něco pro své zdraví? Slzy pomáhají lidské mysli zbavit se nashromážděných negativních emocí, které mají neblahý vliv na samotné lidské tělo. Pláč vás zbavuje stresu a pocitů které v sobě potlačujete a jelikož je vědecky prokázáno, že psychika má vliv na fyzickou stránku vašeho já, prospívá tak vašemu zdraví. Jenže zdraví je dneska vývozním artiklem a nebo ještě lépe věcí na prodej. Nabízejí vám ho všude… “zdraví je ideál, buďte zdraví”. Chcete být zdraví? Plakejte.

Lepší je plakat, když k tomu máte důvod. Třeba když se musíte s někým rozloučit. Ať už jen u branky jeho domu na jednu noc nebo u branky jeho života jednou pro vždy. Ať už je to proto, že se neumíte líbat, nebo proto, že už si nemůžete povídat.

Víte jaké je to někoho si vysnít a pak zjistit, že on vlastně není? Je to jako když vás něco uvnitř nutí najednou se smát i plakati. Chci vás o něco poprosit, lučte se tak se svými sny i s jejich předobrazy. Stejně nakonec zjistíte, že je máte rádi i když nevíte proč. Jako já. A myslím, že to bylo a bude krásné.