Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJenom jedna
03. 05. 2003
3
0
4261
Autor
Movsar
Adriana s
apatickým výrazem tváře upila pampelišky jedu. Pevně stiskla krvavě rudými rty stonek a nasála bílé šťávy. Pokyvem vpřed a vzad tak učinila ještě několikrát, až v ní zmizela všechna tekutina. Ještě stále držíc v ruce bezvládnou část rostliny, sjel do ní prudkým nárazem obrovský příval energie, jež zatřásl celým jejím tělem. Adriana se klepala jako osika pod širým nebem, před zraky všech andělů, uprostřed širokého pole, které končilo tam, kde začínala zmírající existence její květiny.A pachu
ť pampelišky jedu ji zasáhla v nekončícím počátku jejího skonu.
ne, ale nikdo sem nechodí, tak jsem ti napsala vzkaz sem .. a vůbec, vtipálku! :-))
:-) a vůbec ... všiml sis, že jsem tvoje dílko posílila o jeden bodík?.. na důkaz mé přízně :-)) (co je to logika? :-)) )
Moment, na pampelišky se přece neumírá, ne? :) To už bych tu totiž nebyla, co my jich jako děti sežvýkali...
To skonala spíš ta pampeliška, ne?
Hermes: jak by Caravaggio namaloval skon pampelišky?:)
Velmi naturalistické. Jako bych to viděl před sebou: to obrovské nekončící pole, plující oblaka, sluneční paprsky, dívka Adriana držící jedovatou květinu a zmítající se v momentu extatické smrti.
Je to celé naplněno pravdivou myšlenkou, jako obraz od Caravaggia. Autor mistrovsky vystihnul Adrianinu osamělost a nutnost naprostého se odevzdání milosrdným nebesům. Je to literární skvost, a proto dávám Tip.