Princi...

Princi, kde to jsem... A kdo jsem... Víš, to jezero, je nádherné. Jeho hladina se třpytí jako tvé slzy... Slzy, stékají po tvé tváři níž a níž... tak  pomalu... jako by věděly, že se tam dole v trávě rozplynou...

Chci je pít... Dej mi pít... Prosím... Jen ještě jednou... Dnes naposledy.

Princi...

Slyšíš ten hlas? Nádherný, tichý, drásá mi srdce... Princi...

Ty víš, že musím jít...

Chci jít...

To jezero, to je můj svět, jinde pro mne není místo...

Chci létat a dotýkat se nebe...

Jak létat v tomto světě,

vždyť tu lámou křídla...

Princi...

Chci mír, princi, je na tomto světě mír?

Rozumím tvému úsměvu... Ale tenkrát...

Ona mi řekla, víš, ona, vzpomínáš si na ni?

Ležela na bílé posteli a v jejích očích se odvíjel celý život,

který prožila...

Každička nezodpovězená otázka křičela...

a již nebylo slz, které by je smazaly...

a tak jsi mohl číst...

Vzpomínáš si, princi?

Ona mi řekla, že mír není jenom prázdné slovo napsané na papíře...

Mír je bílá holubice...

Nemůžeme ji zavřít do klece,

potřebuje létat...

Když ji nebudeme chránit,

přiletí velký černý pták a zabije ji...

A potom se všichni utopíme

ve vlastní krvi...

Princi, stále ji vidím...

Její oči, krev tryskající ze srdce a...

úsměv... Usmála se přes vějíř slz

a odešla po špičkách...

do svého snu...

Princi, stýská se mi, chci jít za ní...

Mír je bílá holubice...

Nemůžeme ji zavřít do klece,

potřebuje létat...

Chci letět s ní...

Ať mě zanese

k ní...

Ona mi rozuměla,

ona ano...

A pak už jen...

Pak už jen ty.

Ty víš, že to musím udělat princi,

ty to víš...

Cítit chladivá dotek stříbra tam na hladině...

a cestičkou ze zlata dojít až ke slunci...

Je tak blízko, vidíš?

Přes závoj slz

se zdá být...

na dosah ruky...