O strachu

Sehnala jsem si brigádu! Skvělý, vydělám si peníze na školný a nebudu muset říkat každých půl roku našim, jestli by mě založili s tím, že jim to někdy v budoucnu, až budu mít líp placenou práci, vrátím.

Sedím v Carrefouru u kasy, usmívám se na zákazníky, nezávazně s nimi prohodím pár slov o počasí (venku jsou slušná vedra a raději bych se viděla někde u rybníka na pláži), mezitím co oni čekají, než jim namarkuji všechno zboží, které si vybrali do pojízdného vozíku.

Píp, píp…

Kinder vejce, 3 Bit, Vitalinea  – ať žije reklama.

Píp, píp…

Chvíle volna, u pojízdného pásu právě nikdo není.

Beru si do ruky poznámky s kódy o zboží a učím se je nazpaměť.

Carrefour rohlík – 23030, Rohlík obyčejný – tak složitý kód si snad nikdy nezapamatuji.

Vzhlédnu bezděky od papírů, zda náhodou někdo nestojí u mé pokladny.

Cože?? Člověk, kterého bych asi nikdy nečekala! Můj bývalý manžel… Stál asi tak 5 metrů ode mě, vybíral si v regálu nějaké zboží a telefonoval. Najednou se otočil a věnoval mi asi 5 vteřin pohledu. Polila mě červená. Ne! Nechci s ním mluvit! Chci se stát trpaslíkem, být co nejmenší. Chci se schovat pod pult, ale copak to jde? Chci utéci někam ven, aby mě neviděl.

Pět vteřin pohledu stačilo a je vše zpět. Neviděli jsme se celých šest let. On, Američan, objeví se vždy tady ve chvíli, když se v jeho zemi něco děje a je nejistota. Přijede sem, vydělá peníze a pak opět tradá domů.

V té chvíli jsem opět pocítila tak velký, těžce popsatelný strach. V hlavě mi během pěti vteřin prolétly celé čtyři roky, které jsem zažila s tímto člověkem.

„Ty krávo, ty děvko!“ řval na mě mezi kopanci, fackami a bušením ran pěstí do mého těla.

Další zákazník, Danissimo – píp…

Půl osmé ráno, manžel otvírá dveře po proflámované noci s milenkou.

Persil – píp…

„Kdo to byl, s kým jsi mluvila?“

„Spolužák ze školy…“

„O čem jste mluvili?“

Lak na vlasy - píp…

Výslechy.

„Komu voláš? Kdo ti volal? O čem jste se bavili?“

V tu chvíli telefon, zvedám sluchátko. Facka.

„Nebudeš zvedat telefon, jasný? Stejně ti nikdo nevolá.“

Skutečně, nikdo mi nevolá, už nemám žádné přátele. Uzavřela jsem se do sebe. Volala jeho milenka. Manžel odchází asi do kavárny.

Šampon na vlasy - píp…

Další noc jsem sama doma, kolikátou už? Dvě hodiny ráno, telefon. Neberu jej, mám to přeci zakázané. Zapne se záznamník. Vzkaz namlouvá můj manžel. Sebrala ho policie. Odbočil na zákazu doleva, dnes už nepřijde. Alespoň jsem ušetřená facek.

Volám na policii. Ptám se, jak to vypadá s mým manželem. Policajt se mi směje a tvrdí, že takový klídek, jaký je dnes, už dlouho neměl.

Jogurt Danone - píp…

Druhý den ráno, půl jedenácté. Otevřely se dveře a v nich můj manžel s poštou v ruce. Opět nějaké účty. Telecom přes dva tisíce, elektrárny, nájem. Hodil dopisy na stůl a řekl:

„Až půjdeš do práce, zaplatíš to, jo?“

„A dáš mi něco, prosím tě?“

„Ty snad nemáš peníze? Vždyť vyděláváš. Jo, to si pořád kupuješ nějaký hadry na sebe, pak se divíš, že nemáš.“

„Promiň, ten Telecom, já nevolala celý měsíc, jak to, že je ten účet tak vysoký?“

„Do toho ti nic není.“

Rezignuji. Dávám si účty do kabelky, abych je nezapomněla zaplatit. Odcházím do práce. Manžel ne. Tvrdí, že umí vydělat peníze jinak, než prací.

V práci mi kolegové přejí k narozeninám, předají několik kytek a drobnůstky, které koupili v obchůdcích s keramikou. Přemluví mne, abych šla s nimi posedět do místní vinárny. Zavolala jsem manželovi z práce. Musím se vždy takhle hlásit, pokud přijdu domů později. Hlídám si čas, abych byla před jedenáctou doma.

Dvakrát Twix - píp…

Snažím se vsunout klíč do zámku, ale nejde to, klíč je jako naschvál z druhé strany. Zvoním. Ticho. Zvoním půl hodiny, hodinu, pak se najednou otevřou dveře a v nich manžel. Ani mne nepozdraví. Naše rozhovory se minimalizovaly jen na to nejnutnější. Dala jsem kytku od majitele firmy, kde pracuji, do vázy. Dostala jsem pěstí do zad. Fakt to bolelo. Neprotestovala jsem. Začala jsem se svlékat do naha. Asi ho to zaskočilo, když se zeptal:

„Co to děláš?“

„Nechci, abys mi roztrhnul halenku jako minule, takhle to budeš mít snazší.“

Vrhnul se na mě. Kopance, rány, znásilnění. Když bylo po všem, řekla jsem jen se slzami v očích

„Asi půjdu k doktoru, ty modřiny mě fakt bolí..“

„Asi jsi někde upadla. A neřvi, nebo dostaneš další.“

Mars, tyčinka s karamelem, jo, když máš opravdu hlad. Píp…

Víkend na krku, jedu k rodičům. Byli překvapení, že jsem nevolala předem. Neřekla jsem, že už nemám ani na telefonní kartu, a že jsem ráda, že mám vůbec na vlak. Zbude mi 60 Kč do výplaty, která je za deset dní. To je šedesát rohlíků. To bych mohla přežít.

Plnotučné mléko - píp…

Zeptala jsem se opatrně matky, zda bych nemohla nějaký čas bydlet opět u rodičů.

„Copak vám to neklape?“

Neříkám nic, nerada se svěřuji. Matka pokračuje:

„Podívej se, od nás jsi před čtyřmi roky odešla, tak si buď tam, kam jsi šla.. Neklape vám to snad? Nebo se snad něco děje?“

Mlčím. Neumím hovořit o svých problémech.

Salám Poličan, mňamky, taky bych si dala – píp.

Neděle odpoledne. Už hodinu a půl stojím před dveřmi bytu, kde přebývám a snažím se dozvonit. Klíč je opět z druhé strany zámku. Pak se najednou otevřou dveře a v nich opět můj manžel. Přehlížím protažený obličej, kterým mi dává jasně najevo, co že tady ještě chci. Vrací se k televizi a videu, sleduje porno film.

Šla jsem do koupelny, dám si sprchu. Po pěti minutách se ozve bušení na dveře, abych šetřila vodou. Neodpovídám, nemohu, brečím. Vtrhne do koupelny, buší pěstmi do mého nahého těla. Už je to stereotyp. Pak se vyčurá do umyvadla a odejde zpět ke svému pornu. Modlím se k Bohu, jestli existuje, aby mi prosím pomohl. Bůh však na mě kašle.

Přijdu do kuchyně a beru si k večeři suchý chléb. Přiřítil se manžel, vyrazil mi chléb z ruky a dvěma ranami mne srazil na podlahu. Brečím.

Už ani nepřemýšlím o tom PROČ.

V noci nespím, mám strach. Je tak opravdový a skutečný.

Musím vymyslet nějaký plán.

Policie? Lékaři? Jak dokáži, že jsem denně, už tři měsíce mlácena?

Upadla jsem, omylem jsem zavadila o skříň, lednici, vymyslí si bůhvíco, nemám žádného svědka.

Jak by ON, velký bavič, oblíbenec v kolektivu mohl toto udělat? To nejde dohromady…

Eidam, sýr na strouhání – píp..

Jsem opět v práci. Na stole leží Zlaté stránky. Beru je do ruky, hledám krizová centra. Všechno Praha, to mi moc nepomůže, když bydlím mimo. Přišla za mnou sestřenice do práce, vedly jsme řeči. Domluvily jsme se, že zajdeme po práci na kafe. Nahlásila jsem manželovi, že se zdržím asi hodinu ve městě, přišla sestřenice mne navštívit.

Vypily jsme kafe, dostala jsem opožděně drobnůstku k narozeninám, k tomu kytku a ani ne po ¾ hod. jsem opět stála doma před dveřmi a opírala se o zvonek. Klíč byl již tradičně z druhé strany zámku. Po hodině se dveře otevřely, dostala jsem hned pár facek za to, že jsem přišla pozdě domů.

Najednou telefon. Volá jeho milenka, manžel se obléká a odchází.

Hranolky v pytlíku – píp.

Tak tu máme nějaký Brufen, několik neškodných vitamínů, Paralen, láhev vodky a Fernet.

Vyzkoušela jsem téměř všechny možnosti, které mne napadly. Nemám kam jít. Rodiče mne odmítli, hrstka známých nebo kolegů ze zaměstnání bydlí různě po podnájmech, já však ani na ten podnájem neušetřím.

Snědla jsem ten Brufen.

Dvakrát Lentilky a Kitekat – píp, píp.

Stojím na zelené louce za domem, rosa v trávě a s někým mluvím. Nic mě nebolí a je mi tak lehko. Ach, to byl jen sen..

Whiskas – kočky by si přece kupovaly Whiskas – píp

Probudím se a přemýšlím, jestli jsem už mrtvá. Tedy, jestli takhle bolí smrt, tak je to pěkně na houby, nadávám v myšlenkách a chci vstát. Nejde to. Nemohu ani prstem pohnout, jako bych byla přikovaná, nohy i ruce z mám olova.

Pedigree Pal – všechny vitamíny pro vašeho psa - píp.

Trvalo mi asi hodinu, než jsem se doplazila k domovním dveřím a pokusila si zavolat pomoc. Třeba u sousedů, snad mě někdo uslyší. Ležela jsem v předsíni na podlaze a sbírala poslední síly, abych dosáhla na kliku u dveří, která byla pro mne v té chvíli tak neskutečně vysoko…

Hladká mouka, píp.

Počítala jsem kolik hodin jsem byla v bezvědomí. Je půl desáté, snad dopoledne, prášky jsem si vzala když tam bylo jedenáct.? Kdo ví.

Hrubá mouka, píp.

Slyším klíč v zámku, otevřely se dveře. Vešel můj manžel a překročil mne jako bych byla kus hadru.

Polohrubá mouka, píp.

Přečetl si můj dopis na rozloučenou (proč mají sebevrazi takovou touhu naposled něco sdělit?), zmuchlal jej a vyhodil do koše. Přišel ke mně, zvedl mě a odnesl zpět do postele. Celých těch pět metrů, které jsem lezla po podlaze půl druhé hodiny před tím, bylo najednou pryč a od cíle u dveří mne dělila ta samá cesta.

Cukr krystal, píp.

Brečela jsem lítostí, proč se mi nepodařilo umřít a první, co mne napadlo bylo, že při nejbližší příležitosti to musím vymyslet líp. Tak, aby to vyšlo.

Strouhanka, píp.

Záchranka přijela za deset minut. Změřili mi tlak, všimli si mých špatně podřezaných žil a když se mě zeptali, proč jsem chtěla nežít, odpověděla jsem jen „A proč žít?“

Naložili mě rychle a šoupli rovnou na psychiatrii. Bylo mi najednou všechno jedno. Myslim, že tehdy jsem se stala povrchní a přestala si věci, které ostatní chytají za srdce, připouštět.

Pětkrát Prazdroj, píp.

Doktor se mnou za celou dobu mluvil jednou, asi deset minut. Můj manžel chodil za mnou každý den do nemocnice a hrál toho ustaraného, hodného manžela. Upřímně řečeno, jediné, co jsem za jeho přítomnosti cítila, byla obrovská nenávist.

Dvakrát šampus, hm Bohemka, asi budou mít nějakej mejdan. Píp.

Po roce a půl nás rozvedli na první stání.

Smažený brambůrky, to fakt bude dobrej tah. Píp.

„Je to celkem 958,60 Kč, prosím. Děkuji vám a nashledanou.“

Tak a to je konec. Paní profesorko, skutečně nejsem schopná napsat sloh na téma strach.

Promiňte.