Obsidián ( tahle verze bude snad líbivější )

Elfka chtěla kdysi umřít, protože jí zemřel milý.

Kráčela temným lesem, v němž bydlel mág.

Každý, i ten nejvěkovitější starousedlík si pamatoval na šarlatově rudý hábit, ostré rysy tváře, seřezanou bílou bradu.

Kráčela lesem za smrtí.

Stále chtěla zemřít, Mág ji měl zabít.

Každý říká, jak je zlý. Tak ať ji zabije.

Schovala se za závěsem v čarodějově pracovně.

Bála se víc, než si připouštěla.

Věží se rozléhaly tajemné tóny.

Uslyšela kroky.

Mágovy kroky.

Odhrnul závěs.

" Tak ty jsi ta, která chce na druhou stranu ? "

Elfka sklopila oči.

" Pojď něco ti ukážu. "

Kouzelník strhl plachtu z žulového podstavce do něhož byl zaražen pazourkovitý obsidián.

" Zavři oči a s nimi  i dlaň,

až ti do ní vložím obsidián ,"zazpíval stařec do rytmu tónů.

Dívka uposlechla.

" Co vidíš ? "

" Nevím, možná nic. "

" Ale je tam toho víc ! "

" Cosi prosvítá : černá mezi bílým. "

" Toť svíce a těch křížů řad ! "

Hudba nabyla truchlivých tónů.

Děvčeti se svíralo srdce, sevřela kámen pevněji.

" Musím jít, čeká na mne za mlhou ! "

Chtěla si pazourek vrazit do srdce, ale Mág ji svazoval pohledem, cítila jeho pátravé oči, třebaže své měla zavřené.

" Ano, čeká tam za tou tmou. Čeká tam na tebe. "

Elfka se svezla na podlahu.

Hltala vyznání lásky ze záhrobí  prostřednictvím hudby.

Omdlela.

Mág ji probudil jemným pohlazením.

" Otevři oči a s nimi i dlaň

vezmu si zpět svůj obsidián. "