Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLáska za hrob
Autor
Quinn
"Na pokec, na kafe, starý dobrý časy. Znáš to. Za chvíli u mě?"
"Vzpomínáš?
Na tý moravě? Taková dálka a ty hned první noc na pohotovosti. A já kvůli tobě zburcoval celou nemocnici."
"Jsem slabá nátura. A co ty na Lipně? Ty vaše velkoplošný diskotéky a kdo vždycky musel řídit? Já, bez řidičáku. A vy jste buď vytuhli, nebo povzbuzovali jak pavijání. Měla jsem vždycky fakt bobky, když projížděli uniformovaní muži."
"He he a nezvládla si to? Zvládla, máš talent, já to vždycky říkal, že jsi skvělá. A Krumlov byl taky dobrej, jak si ukecala tu pokutu. Jediná výhoda toho, že si na sobě skoro nic neměla. Jinak se mi to očumování moc nelíbilo."
"Ale na Kleti bys mě tenkrát v noci pomalu nechal zabít. A ještě ses smál!"
"Ale když ty si tak krásně letěla, tomu se vyrovná už jenom ten pád na Dívčáku. Bylo to skvělý, he he he. Ale nemůžeš říct, že jsem se nestaral, odnes jsem tě k autu na zádech, kočičko."
"Ale chlapečku, co Karlův hrádek? Jsem ti chtěla volat hasiče, aby tě sundali z tý stěny."
"Ale slez jsem sám, ne?"
"Jo, bylo to napínavý. Nečekala jsem, že to slezeš jako profík, celkem jsem čuměla. Jo tydle výlety byly skvělý. A pomatuješ na Prahu?"
"No tak to si teda pomatuju, mělas ty mini šatičky a ten kluk zkoumal, jestli máš i mini kalhotky. Chtěl jsem mu urazit to jeho mini..."
"Nechci vědět co. Ty kalhotky jsem neměla žádný. Byla by to zbytečná..."
"Jako teď?"
"Jako teď co?"
"Jako...jako jestli máš pod tou mini sukýnkou mini kalhotky..."
"Ehm...no...a co vejška? Jak ti to jde?"
"Hm, jde. Co ty ve škole?"
"Nic moc."
"Hm. A máma furt prudí?"
"Jo, furt."
"Ehm...a co jinak? Jak se máš a tak? Co škola?"
"Jo, dobrý. Hele, víš, já už asi půjdu, znáš mojí mámu."
"No jo, furt tak prudí, co?"
"Hm."
"Tak tě asi dovezu domu."
"Hm...tadle písnička mi strašně připomíná léto. Strašně moc..."
"To mě taky, proto se mi při ní chce vždycky brečet."
"Co že?"
"Nic, nic. Seš doma."
"Díky, bylo to fajn, tak zas někdy."
"Jo...zas někdy za sto let...až se budeš nudit..."
"Víš...byla jsem blbá, tenkrát..."
"Ale ne..."
"Opravdu si myslim, že seš úžasnej kluk, ale už spolu chodit nemůžem. Myslíš, že zvládneš se mnou kamarádit?"
"To nevim..."
"Moc bych si to přála..."
"Dobrý den, Tomáš je doma?"
"Ne, ne, je v Praze."
"Tak mu řekněte, že jsem mu volala. A nevíte, co má s mobilem?"
"Nemá ho. Co já vim, tak ho prohodil oknem."
"Jo, tak dík."
"Dobrý den, Tomáš už se vrátil?"
"Ne, Tomáš už v Praze zůstane, prý už tu nic nemá."
"A číslo na mobila nemáte?"
"Mam, ale tobě ho dát nesmim. Prý ti zavolá sám."
"Tomáši, jsem ráda, že tě slyšim, proč si se neozval, nic?"
"Nechtěl jsem tě trápit."
"Čim prosim tě?"
"Stojim na mostě, chci to skončit. Všechno. Jen jsem ti chtěl říct, že tě strašně miluju a nedokážu bez tebe žít. Měj se krásně a nevyčítej si to, muselo se to stát...sbohem..."
"Tomáši? Tomáši???"
"To je Tomášovo auto!!! No koukej, je v něm on? Že jo? No to je neuvěřitelný, to je neskutečný!!!"
"Dobrý den, já jsem se jenom přišla zeptat...ehm...je to trapný...ale...Tomáš..."
"No teď si ho prošvihla, jel s Natálkou do Prahy."
"Jel?! S Natálkou?"
"Asi to nevíš, Tomášek se s Natálkou zasnoubil. Natálka má v Praze byt a práci a až Tomášek dostuduje, vemou se."
"Aha...tak..."
"Mam něco vyřídit?"
"Co? Vždyť on je mrtvej..."