Důvěra ve vlastní lži

Probudila se.

Kolem všichni ožralí. Po dvojicích rozlezlí ve spacácích. Poslední bdící se k ní otočí. Zhulenejma očima na ní kouká anděl, ještě neumí chodit ve světě lidí. Natahuje k ní ruku. Konečky prstů se dotýká její tváře. Opatrně. Jemně. Jenže neví, co dál a tak si radši přihne z flašky. Přisune se blíž. Má strach, aby mu neutekla, aby nemusel zpátky do nebe. Přitáhne si ji jednou rukou. Pomalu se k ní sklání, cítí její dech na tváři, dívá se jak zavírá oči.

Probudila se.

Byl tu...s ní...ona s ním. Dotýkal se jí. Polibky. Silná slova. Důvěra ve vlastní lži. Přitiskl její tělo na své. Její tělo, ne  ji. Ona se zatím dívá zpovzdálí. Kouká se na sebe zvenku. Na cizí těla. Kouká na ně a nechápe co cejtěj. Neví co prožívaj, možná necejtěj vůbec nic. A možná je to ona, kdo je jen kus ledu.

Probudila se.

Sama. Uprostřed prostoru plného světla. Existuje vůbec světlo? A existuje prostor? A proč jsou všude kolem postavy? Jedna jako druhá. Rozhlíží se, vidí chlad. Ale cítí teplo. A krásu. ,,Jak se ti tu líbí?" Nikdo nepromluvil, jen v její hlavě zní hlas. ,,Je tu nádherně. Už nikdy nezažiješ nic lepšího." Bytost se na ni dívá. Bledá tvář. Kovový hlas. ,,Raduj se. Zůstaneš tu s námi už navždy." Hlas se jí zařezává hluboko do lebky. Bytost nehnula jediným svalem, ale ona cítí krutý smích. Nedýchá. Vzduch jakoby nebyl. Postavy jsou blízko, ale vzdálenost mezi nimi je nekonečná. ,,Ne, chci zpátky! Chci normálně žít!" ,,Žít? Ty už nežiješ. Jsi mrtvá. Budeš tu šťastná. Získáš všechno porozumění. Staneš se jednou z nás. Pochopíš sebe i..." ,,Néé..." ,,Mlč, Mrtvá!" -MRTVÁ! - MRTVÁ! - mrtvá! - mrtvá! - mrtvá!- Ozvěna na ni dopadá ze všech stran. Ubíjí ji. Ona napíná hlasivky. Chce křičet, ale je jen pouhým prachem. ,,Navždy s námi! A v nás! Nikdy nic nebude! Nic nebylo!" Čas je jen vítr. Zmítá prachem v prostoru. Mlátí jím o hmotu.

Probudila se.

Ticho, tma, něco tu přebývá...něčí nepřítomnost. Snaží se vzpomenout si na něj. Zdálo se jí to, nebo to opravdu řekl? Slova znějí v paměti. Pořád ze sebe cítí jeho vůni. Kouká do blba a tak si radši vezme prášek na hlavu. Rozednívá se a ona začíná věřit, že je šťastná. K vlastní smůle. Usmívá se. Vůně pomalu vyprchala. Třeba se jí to jen zdálo? A na křesle leží polštář s peřinou a složený povlečení.