Latentní dekompozice lidské duše

Ptám se tě, milý mudrci, jak má člověk žít,

aby měl v duši klid.

Toť nesnadná být myšlenka,

přijít na ni toť pouhá domněnka.

Mudrc odvětil: Žij tak, jak praví lidská přirozenost a měj na paměti

staré ctnosti: čest, upřímnost, skromnost.

Vždy je uchovávej ve svém srdci.

Nikdy se mě neptej odkud to vím,

nerad bych ti prozradil, že pouze sním.

Což pak někdo tyto ctnosti dodržuje?

Dnes ne, pouhá slza v mém oku je opěvuje.

Dospět k duševní rovnováze toť cesta králů,

dej se na ni a uchovej své srdce ve vonném sadu.

V sadu v němž vzkvétá tvá naděje,

krásná a ušlechtilá tato cesta věru je.

Udržet se na této cestě, jest úkol nesnadný,

zamysli se příteli, jak užiješ čas jež ti byl daný.

Jen pohlédni z okna ven,

jak se matka příroda pro tebe šňoří,

myslíš, že správné je,

když tvé srdce falešnou lásku šíří?

O' světe, kam to s tebou spěje,

probuď se z temného spánku v chrámu krutosti a

skrze své paprsky pohlédni,

jak se slza nebes na tebe směje!!!

Co nastává po smrti?

Nic, pustá temnota tě čeká,

Myslel sis příteli,

že se dostaneš snad do ráje či do pekla?

Užij života dokud můžeš,

nikdy nevíš, kdy z tohoto světa odejdeš.

Vím, že je děsivá myšlenka,

jak se temnotou řítíš,

dej na mě,

žij dokud můžeš, stejně nic nevyřešíš.

Lituji pár věcí jež jsem v životě neudělal,

však vždy jsem své mravní zásady dodržoval.

Často si vyčítám,

že života plnými doušky nevychutnávám.

Jednám podle své vlastní přirozenosti,

jež nejcennějším pokladem každého z nás je.

Pohlédni na slunce jež ohnivou slzou nebes je,

vidíš tu krásnou záři?

Která vyniká na safírovém nebi,

jak perla v černém moři.

Zachyť svá léta, dokud je čas!

Neb stejně jako každý jiný se budeš temnotou ubírat,

pak už bude pozdě vychutnat si denní jas.

Pamatuj, příteli můj, čas je tvůj kat.

Tolik možností, a tak málo času v životě je,

jakou cestou se mám vydat a jaká ta pravá cesta pro mne je?

Je to jedno, na všechny se dívám stejně pohrdavě,

všechny odmítám, Pane.

Kam kráčíš myšlenko má?

Sotva ses v mé hlavě zrodila,

už mě opouštíš, proč?

"Nevím, proč zůstat bych měla,

tvá duše se rozpadá."

Předem jsme již odsouzeni v temnotě zapomnění,

myslíš, že nad časem zvítězíš, příteli?

Ukaž mi někoho kdo si to myslí,

všichni jsou tupci, jen já jsem normální, tj. pravda taky není.

Hledám často jádro mého smutku,

avšak k zdaru nedochází nikdy vskutku.

Snad napoví mi slza tekoucí do mého koutku,

rád bych ochutnal plody rostoucí na stromu skutků.

Dar z rukou nebes si nevezmu,

raději v nejistotě a smutku zůstanu.

Přesto naději mám ve větru dobrého osudu,

který zbaví svět klamu a podvodů.

Džbán radosti mé viděl jsem,

z řeky Kausar pít neměl jsem.

Jednou jsem tady a víckrát se sem nepodívám,

Dělám co můžu, tedy jsem.

Urvi pro sebe ten kousek radosti,

nebo tě pohltí všechny tvoje starosti.

Spadla mi do dlaně slza nebeská,

řekla: myslíš, že ti snad svět zatleská?