O nesmělosti 2

Opravdu, ihned poté jsem opustil místnost s něčím, co by eventuálně mohlo být označeno za unáhlenost, a bez toho, abych vyčkal občerstvení. Ale jistě rozumíte, že to bylo proto, že jsem si to rozmyslel, ne že bych měl strach.

Jedinou útěchou, kterou se nesmělý národ může těšit, je, že nesmělost není zcela jistě známkou hlouposti. Je docela snadné pro tupoučké klauny se vysmívat nervozitě, ale ti největší duchové nejsou nutně ti, již jsou největší mírou vybaveni morální odolností. Kůň není méněcenným stvořením ve srovnání s vrabcem, ani jelen ve srovnání s prasetem. Nesmělost prostě znamená vysokou citlivost a nemá nic společného s egocentrismem nebo ješitností, i když jejich souvislost je stále proklamována filozofií papouškovské scholastiky.

Hrdost je vlastně tím nejrychlejším lékem. Když se vám jednou rozbřeskne a postupně si začnete uvědomovat, že jste notnou mírou chytřejší než kdokoliv na tomto světě, stydlivost se zalekne a opustí vás. Když se můžete rozhlédnout po zalidněné místnosti a máte dojem, že každý jednotlivý člověk je intelektuálně pouhým dítětem ve srovnání s vámi, už se necítíte o nic víc ostýchaví, než byste se cítili mezi vybranou společností strak nebo orangutanů.

Hrdost je tím nejskvělejším brněním, které může muž nosit. Její hladký, nepropustný povrch odráží neduživé údery dýky zášti a závisti bez poranění. Bez tohoto štítu si meč talentu nemůže proklestit cestu životním bojem, neboť rány musí být neseny, stejně jako rozdávány. Já však samozřejmě nemluvím o hrdosti, která se vyznačuje pozdviženým nosem a pisklavým hlasem. To není skutečná hrdost, to je pouze předstírání hrdosti; jako si děti hrají na krále a královny a pyšně si vyšlapují s péry a dlouhými vlečkami. Skutečná hrdost nečiní člověka protivným. Naopak, spíše jej činí přátelským, dobrosrdečným a prostým. Nepotřebuje žádného přetvařování, je příliš uspokojen svou vlastní povahou; a jeho pýcha je též příliš hluboce usazená, než aby se vůbec ukázala na povrchu. Staraje se stejně málo o chválu jako o výčitky, může si dovolit být pravdomluvný. Příliš vzdálen, v představách, nad zbytkem lidstva, než aby se znepokojoval jejich malichernými tituly, rozumí si stejně s hrabětem jako s pouličním prodavačem. A neceníce si hodnot nikoho jiného nežli pouze vlastních, není nikdy zlákán praktikovat tu ubohou přetvářku, kterou méně sebedůvěřiví lidé přinášejí jako oběť bohu názorů svých sousedů.

Nesmělý muž je na druhou stranu příliš pokorný, skromný, co se týká vlastního úsudku, a nebývale úzkostlivý, co se týká úsudků druhých. Ale toto v případě mladého člověka je jistě zcela po právu. Jeho charakter je ještě nezformovaný. Pouze se pomalu vyvíjí z chaosu pochyb a nedůvěry. Než narůstající zkušenost a vhled potlačí nedostatek sebedůvěry. Muž zřídka zůstává nesmělým i po svých telecích letech. I když jeho vlastní vnitřní síla nesmělost neodhodí, okolní svět ji obecně vybrousí do hladka. Jen zřídkakdy potkáte skutečně nesmělého muže, jedině v románech nebo na jevišti, kde, mimochodem, je velmi obdivován, zejména ženami.

Tam, v té nadpřirozené zemi, se zjeví jako plavovlasý, téměř anděl - plavý vlas a dobrota jdou na jevišti vždy ruku v ruce. Žádné slušné obecenstvo by nevěřilo jednomu bez druhého. Znal jsem herce, který někam založil svou paruku a musel spěchat na jeviště zahrát hrdinu s vlastními vlasy, které byly černé jako mour. A celá galerie řičela nelibostí nad všemi jeho vznešenými názory pod dojmem, že on je padouch. On - nesmělý muž - miluje hrdinku, ach, tak oddaně (ale pouze skrytě, neboť si netroufá jí o tom říci) a je tak šlechetný a nesobecký a mluví tak tichým hlasem a je tak hodný na svou matku; a zlí lidé ve hře se mu smějí a pošklebují, ale on to snáší tak vlídně a nakonec vyjde najevo, že je takový chytrý muž, byť to nikdo nevěděl a hrdinka mu pak řekne, jak ho miluje, a on je tak překvapen a och, tak šťasten! A všichni jej mají rádi a žádají jej o odpuštění, což učiní několika dobře volenými sarkastickými slovy a žehná jim; a zdá se, že se tím má tak báječně, že všichni mladíci, kteří nejsou nesmělí, touží se jimi stát. Ale skutečný nesmělý ví svoje. Ví, že to ve skutečnosti vůbec není tak příjemné. Vůbec není tak zajímavý jako v beletrii. Je trochu víc nešikovný a hloupý a trochu méně oddaný a vlídný, což, bráno vcelku, podstatně mění náhled na tuto skutečnost.

Rys, kterým se podobá svému ideálu, je jeho věrnost. Jsem zcela připraven přiznat nesmělému mladíkovi tuto ctnost: je stálý ve své lásce. Ale důvod není třeba dlouho hledat. Věc se má tak, že spotřebuje veškerou svou odvahu na to, aby se podíval jedné ženě do očí a bylo by pro něj prostě nemožné, podstoupit stejné martyrium s druhou. Je jímán příliš velkou hrůzou z veškerého ženského pohlaví, než aby se šel potulovat s vícero z nich. Jedna mu zcela postačí.

Nu, s mladíkem, který není nesmělý, je to jiné. Zakouší pokušení, které jeho stydlivý bratr nikdy nezažije. Rozhlédne se kolem a všude vidí rozpustilé oči a rozesmáté rty. Co přirozenějšího, než že mezi všemi těma rozpustilýma očima a rozesmátými rtíky je zcela zmaten, na moment zapomene, ke kterému konkrétnímu páru rozpustilých očí a rozesmátých rtů patří, a pomiluje se s nesprávnou sadou. Nesmělý muž, jenž se nikdy nedívá na nic jiného než na své boty, nevidí a nezná pokušení. Šťastný nesmělý muž!