Andělé noci

Jen měsíc ozařoval mé kroky, když jsem skákal po střechách. Strach,že dnes nenajdu okno otevřené mnou tepal jako krev, po které jsem tolik toužil. Ještě než dosedl zvířený prach po mém odrazu na zrezlém okapu už se má silueta ztrácela o dvě střechy dál. Byl bych vyčerpaný kdybych nebyl upírem, udýchaný... kdyby mi pracovaly plíce. Jako temný kyborg, zaklínač co se rozplývá do tmy jako velká kaňka v černé tmě. Já a můj strach, já a má bolestná touha po krvi.

Němohra dotyků chvějícího se těla se přitiskla těsně ke střeše.

Tady jsem.

Tady čekám...

Rudě zabarvená slza dopadla mezi prach na střeše a naposledy se zaleskla v úplňku. Smála se mi jako se mi směje i sám měsíc.

Dlouhý skok těsně vedle Tvého okna trval pouhý zlomek okamžiku. Tma se slila v jedno. Otočená zády ke mě, rozpuštěné vlasy co mi připomínaly vodopád měsíčního jasu v kostkované sukni a bílém tričku svým neodolatelným způsobem zvýrazňujícím svůdnou ženskost. Cítil jsem Tě, Tvou vůni, Tvůj parfém a Tvou krev. Tak dlouho vím, že uvnitř jsi žhavá jako lvice, Tvá krev proudí daleko rychleji než jiným, když se v Tobě rozhoří vášeň.

Okno bylo pootevřené, vůně čerstvého ovoce a vína co bylo nalité ve sklenici na stole se jako tenké nitky vydávaly do noci kde se staly vzpomínkami na sebe samé. Vycítil jsem Tvůj smutek, tolik podobný tomu mému. Srdce, co bilo uvnitř Tebe toužilo milovat, ale nemělo koho. Snad někoho, kdo sem jako noční vánek vlétne oknem a odnese si Tě neznámo kam...

Kap...

Ozvěny deště vdechly kraji navlhlou předtuchu.

Plop!

Byt se Ti najednou zdál děsivě tichý a plný očí co Tě sledují. Po noze Ti stekla kapička krve. V jejím lesku se zjevil stín. Přestala jsi dýchat a jen cítila mrazení v zádech. Svírající se hrdlo Ti nechtělo dovolit polknout. Stál jsem kousek od Tebe a díval se Ti do očí. Úzké štěrbiny těch mých se stáhly do ještě menších. Zranil jsem Tě ještě než jsem se Tě vůbec dotkl. Cizí host nikdy neklepe. Lásko...

Nevěděl jsem co mám dělat, nebyla jsi obyčejnou kořistí. Miloval jsem Tě a bál se k Tobě přiblížit Zabíjel mne strach v Tvých očích. Prosil jsem Tvé srdce ať se utiší nebo se zastaví navždy.

Skrze můj černý plášť prosvítal měsíc. Na rtech dvě rysky od špičáků co nikdy nezmizí.

Vůně krve tekoucí Ti z malé ranky na noze mne hypnotizovala. Mé tělo naprosto neovladatelné se dalo do pohybu. Přikovaná hrůzou k zemi z mé bledé siluety jsi nedokázala ani udělat krok zpět.

Kdesi zahřmělo, mraky prolétl oslnivý blesk a má ústa políbila Tvá. Laskal jsem Tvé rty tak, jak mne to naučila sama smrt z jejíž náruče jsem se vydrápal do svého prokletí. Ucítila jsi krutou sílu mých rukou, když jsem Tě jimi přitiskl ke stěně a zahlédla mé zuby. Dva bělostné přízraky, jedovaté třísky z pádla Chárona - převozníka.

Když už to musí být a já, mé prokletí společně zabijeme jediné světlo co jsme kdy milovali, ať je to hned.

RYCHLE.

Záblesk dravé šelmy prolétl prostorem a něco projelo do Tvé tepny na krku. Bylo to tak rychlé, že jsi ani nestačila vykřiknout. Bolest skončila a se stejnou rychlostí ji vystřídal chtíč. Nakažena černou chorobou ze samotného Styxu padla jsi do mého náručí. Slabá jako panenka na hraní. Silná jako tisíc bouří v pekle. Tolik emocí Tebou nikdy nezmítalo, tolik slz Ti nikdy nesteklo po tváři. Teď už jsme navždy spolu protože jsem Tě proklel. Protože Tě miluji a chci být s Tebou navždy.

Přitiskla ses ke mě a začala mě líbat. Každý další polibek vášnivější než sama vášeň. Ruce mi sevřely zadek a lačná ústa se mi v náznaku útoku smyslně zakousla do krku.

"Chci Tě lásko moje...objevil ses tu snad ze samého pekla...! Čím víc na to myslím,tím víc to chci...!" Ta slova mi projela celým tělem jako Tvá krev, kterou jsem pil před okamžikem. Snad je to jen zamotaný

sen, snad blouznění z nejsladší krve na světě...

"Miluji Tě." Dvě slova pronesená do noci dvěmi ústy.

Jen dva pokřtění upíří krví se dovedou takhle milovat. Extáze duše s extází těla zasnoubené v nekonečném orgasmu, proti kterému je ten lidský pouhý vzdech do prázdna…